IV.ÚS 1148/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1148/08 ze dne 16. 12. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Vlasty Formánkové o ústavní stížnosti stěžovatelky V. K., zastoupené Mgr. Martinou Štěpáníkovou, advokátkou, se sídlem kanceláře Praha 10, Žitomírská 38, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. června 2007 sp. zn. 19 Nc 4/2006 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2008 sp. zn. 64 Co 504/2007, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a za účasti Městské části Praha 15 - Úřad Městské části Praha 15, jako vedlejšího účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. května 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. června 2007 sp. zn. 19 Nc 4/2006 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2008 sp. zn. 64 Co 504/2007 pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a s nimi souvisejících práv její nezletilé vnučky, garantovaných čl. 3, čl. 5, čl. 9, čl. 16 a čl. 20 Úmluvy o právech dítěte (vyhlášena pod č. 104/1991 Sb.), a dále ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatelka je babičkou ze strany otce nezletilé Jany (jedná se o pseudonym). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. února 2007 č. j. 19 Nc 4/2006-76 byla nařízena ústavní výchova nezletilé. Stěžovatelka poté podala návrh na svěření nezletilé do své péče. Tento návrh byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 zamítnut. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 potvrdil. Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 15 - sociálního odboru, jakožto orgánu sociálně-právní ochrany dítěte, ze dne 12. prosince 2007 byla nezletilá svěřena do péče prarodičů ze strany matky jako osobám, které mají zájem stát se pěstouny. Rozsudkem sp. zn. 19 Nc 4/2006 ze dne 13. března 2008 byla nezletilá svěřena do pěstounské péče prarodičů ze strany matky. II. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil 18. června 2008 Městský soud v Praze, který uvedl, že ústavní stížnost směřuje proti skutkovým a právním závěrům soudů obou stupňů, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření z 27. června 2008, doručeném Ústavnímu soudu dne 9. července 2008, plně odkázal na odůvodnění rozsudku sp. zn. 19 Nc 4/2006 ze dne 13. března 2008, kterým byla nezletilá svěřena do pěstounské péče prarodičů ze strany matky, a tento rozsudek též Ústavnímu soudu zaslal. K ústavní stížnosti se vyjádřil 24. června 2008 vedlejší účastník řízení Městská část Praha 15 - Úřad Městské části Praha 15, jakožto orgán sociálně-právní ochrany dítěte. Ve svém vyjádření zejména zrekapituloval průběh řízení ve věci péče o nezletilou. K jednotlivým námitkám stěžovatelky vedlejší účastník uvedl, že stěžovatelka měla možnost podat návrh na svěření nezletilé vnučky do péče. K tvrzení stěžovatelky, že se o nezletilou celodenně starala, vedlejší účastník poznamenal, že při neohlášených místních šetřeních, které vedlejší účastník prováděl, byla nezletilá vždy zastižena v péči rodičů, nikoli stěžovatelky. Pokud jde o stěžovatelčiny námitky ohledně znaleckého posudku, odkázal plně na závěry tohoto posudku. K námitkám stěžovatelky ohledně psychologického vyšetření, které nechal vedlejší účastník vypracovat, uvedl, že bylo vypracováno pro potřeby umístění nezletilé do náhradní rodinné péče a že odráží změny poměrů. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uzavřel, že primárním je vždy zájem dítěte, a dále se věnoval rekapitulaci řízení, ve kterém byla nezletilá svěřena do pěstounské péče prarodičů ze strany matky. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka ve své replice ze dne 5. srpna 2008 setrvává na své ústavní stížnosti a argumentech v ní prezentovaných. III. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je dílem podaná zjevně neoprávněnou osobou a dílem zjevně neopodstatněná. Námitky stěžovatelky lze rozdělit do dvou okruhů, první okruh tvoří námitky týkající se porušení základních práv nezletilé vnučky stěžovatelky, zejména práv garantovaných čl. 3, čl. 5, čl. 9, čl. 16 a čl. 20 Úmluvy o právech dítěte. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost nelze podávat za jinou osobu. Ústavní stížnost byla podána stěžovatelkou a nikoliv její vnučkou, resp. jejím zákonným zástupcem, jejíž základní práva měla být porušena; pouze nezletilá vnučka je nositelkou výše uvedených práv a pouze ona (prostřednictvím zákonného zástupce, příp. opatrovníka) by mohla mít odpovídající aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti. Stěžovatelka není zákonnou zástupkyní své vnučky, ani její opatrovnicí. V části, ve které se stěžovatelka domáhá ochrany práv své vnučky, se proto jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, který Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. IV. Druhý okruh námitek se pak týká především porušení práv stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaných hlavou pátou Listiny základních práv a svobod; stěžovatelka konkrétně namítá porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Meritum posuzované ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů obou stupňů, které zamítly její návrh na svěření nezletilé do péče, a následně rozhodly svěřit nezletilou do pěstounské péče prarodičů ze strany matky. Stěžovatelka uvedla, že o nezletilou od jejího narození celodenně pečovala a že dle znaleckého posudku MUDr. K. a PhDr. Ch. má s nezletilou navázánu nejužší vazbu. Stěžovatelka dále též nesouhlasí s některými závěry výše uvedeného znaleckého posudku a s tím, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě psychologických vyšetření, které nechal zpracovat vedlejší účastník. Ústavní soud považuje za důležité upozornit, že z ústavního principu nezávislosti obecných soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Pokud obecný soud respektuje zásady stanovené § 132 o. s. ř., nenáleží Ústavnímu soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecným soudem, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval. Ústavní soud se může hodnocením důkazů obecnými soudy zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v postupu obecných soudů, tj. že jejich závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním nebo že obecné soudy porušily procesní principy obsažené v ústavním pořádku. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod garantuje právo na to, aby soud o právu či povinnosti rozhodl stanoveným postupem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s příslušnými procesními předpisy při respektování jednotlivých záruk práva na soudní a jinou právní ochranu podle ostatních ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se domáhá přezkoumání skutkových závěrů, k nimž dospěl nalézací soud, a jiného hodnocení takto zjištěného skutkového stavu, než jaké provedl soud nalézací. Ústavní soud zdůrazňuje, že zjištění skutkového stavu je primárním úkolem soudu nalézacího, popřípadě odvolacího, rozhodně ne soudu ústavního. V dané věci Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy ke svým zjištěním dospěly svévolně nebo že by opomenuly provést důkazy, které stěžovatelka navrhovala. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě psychologických vyšetření, které nechal zpracovat vedlejší účastník, Ústavní soud uvádí, že odvolací soud toto psychologické vyšetření zmínil pouze při hodnocení postupu vedlejšího účastníka řízení ("Pokud tedy Úřad Městské části Praha 15 v souladu s § 19 odst. 1 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb. rozhodl dne 12. 12. 2007 na základě psychologických vyšetření o svěření nezletilé do péče manželů Kafkových, nelze to vykládat tak, že by stranil těmto osobám na úkor navrhovatelky"). Pokud jde o námitky stěžovatelky proti postupu vedlejšího účastníka v řízení před obecnými soudy (zejména, že se