IV.ÚS 1148/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1148/13 ze dne 5. 2. 2014 N 14/72 SbNU 189 Posouzení relevantních důvodů pro obnovu řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 5. února 2014 sp. zn. IV. ÚS 1148/13 ve věci ústavní stížnosti FAMKO, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Preslova 2, zastoupené Mgr. Zbyňkem Vančurou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Čechyňská 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 č. j. 32 Cdo 3422/2012-185, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2012 č. j. 1 Cmo 189/2008-168, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na obnovu řízení, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 č. j. 32 Cdo 3422/2012-185 a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2012 č. j. 1 Cmo 189/2008-168 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 č. j. 32 Cdo 3422/2012-185 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2012 č. j. 1 Cmo 189/2008-168 se zrušují. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i porušení čl. 1 Ústavy zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelka se žalobou na obnovu řízení domáhala povolení obnovy řízení vedeného pod sp. zn. 13/14 Cm 147/2000 u Krajského soudu v Brně a dále obnovy odvolacího řízení vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 Cmo 190/2002. Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 4. 12. 2007 č. j. 19 Cm 216/2006-52, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. 9. 2008 č. j. 19 Cm 216/2006-94, obnovu řízení sp. zn. 13/14 Cm 147/2000 vedeného u Krajského soudu v Brně povolil. K odvolání vedlejší účastnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 2. 2009 č. j. 1 Cmo 189/2008-102 změnil napadená usnesení tak, že návrh na obnovu řízení zamítl. Na základě dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2010 č. j. 32 Cdo 2586/2009-134 napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a vyslovil závazný právní názor, že soud je vázán uplatněným důvodem obnovy řízení. Vrchní soud v Olomouci následně usnesením ze dne 30. 3. 2011 č. j. 1 Cmo 189/2008-143 usnesení Krajského soudu v Brně, kterým krajský soud povolil obnovu řízení, potvrdil. Potvrzující usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadla vedlejší účastnice dovoláním. Usnesením ze dne 27. 9. 2011 č. j. 32 Cdo 2434/2011-157 Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci opětovně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, přičemž vyslovil závazný právní názor, že uplatněným důvodem obnovy řízení je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006 č. j. 20 Cm 454/95-265 a stěžovatelkou podaná žaloba na obnovu řízení tak byla podána včas. Podle názoru Nejvyššího soudu se ale Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací nezabýval posouzením, zda předmětný rozsudek Krajského soudu v Brně je ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") důvodem, pro který lze obnovu řízení povolit. Současně Nejvyšší soud zdůraznil, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil závěr, že později přijaté rozhodnutí v jiné právní věci není samo o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení. Vrchní soud v Olomouci, jsa vázán tímto právním názorem Nejvyššího soudu, návazně usnesením ze dne 14. 3. 2012 č. j. 1 Cmo 189/2008-168 změnil usnesení Krajského soudu v Brně ve znění doplňujícího usnesení tím způsobem, že návrh na obnovu řízení zamítl. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2013 č. j. 32 Cdo 3422/2012-185 zamítl. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh původního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/14 Cm 147/2000, které je předmětem jejího návrhu na obnovu řízení. Vedlejší účastnice v tomto řízení uplatnila žalobní návrh na zaplacení částky 1 512 918,85 Kč s příslušenstvím stěžovatelkou. Soud prvního stupně podanou žalobu rozsudkem ze dne 25. 3. 2002 zamítl s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že by tvrzený závazek přešel na stěžovatelku, nebo že by stěžovatelka takový závazek převzala. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací však rozsudkem ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 4 Cmo 190/2002 dospěl k opačnému závěru a stěžovatelku zavázal k zaplacení nárokované částky s příslušenstvím, a to z důvodu údajného nesplacení části úvěru dle úvěrové smlouvy ze dne 28. 6. 1990 uzavřené mezi ČSAO Brno, s. p., a Komerční bankou. Následně došlo k privatizaci dlužníka s tím, že celkový úvěr (závazek dlužníka) měl být rozdělen na jednotlivé nástupce. Ve vztahu ke stěžovatelce se to však nestalo a pohledávka z úvěru byla předmětem několika po sobě jdoucích postoupení. V prosinci roku 2005 převzala stěžovatelka od bývalého statutárního zástupce svého předchůdce úvěrovou smlouvu z 29. 12. 1990 a tuto předložila jako listinný důkaz v dalším řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 454/95, kde stěžovatelka vystupovala rovněž na straně žalovaného. Na straně žalobce sice vystupoval jiný subjekt než vedlejší účastnice, avšak pouze proto, že vedlejší účastnice postoupila část pohledávek z úvěrové smlouvy ze dne 28. 6. 1990 na jiný subjekt - na společnost Matco, s. r. o. Krajský soud v Brně po provedeném dokazování, zejména s ohledem na nově získanou úvěrovou smlouvu ze dne 29. 12. 1990, dospěl k závěru, že úvěrová smlouva ze dne 28. 6. 1990 zanikla splněním již dne 8. 1. 1991, a to výnosem střednědobého úvěru na zásoby. Nemohlo tedy dojít k postoupení pohledávky ze smlouvy ze dne 28. 6. 1990 z původního věřitele na předchůdce vedlejší účastnice, a tedy ani následně na vedlejší účastnici. Z těchto důvodů Krajský soud v Brně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. 6. 2006 č. j. 20 Cm 454/95-265, který byl stěžovatelce doručen dne 19. 9. 2006, a stěžovatelka ho tak bez své viny nemohla použít v původním řízení před soudem prvního stupně, přičemž toto rozhodnutí Krajského soudu v Brně pro ni může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, u níž žádá o obnovu řízení [§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a je proto důvodem obnovy řízení. Stěžovatelka tak v řízení, u něhož žádá o povolení obnovy řízení, plnila vůči vedlejší účastnici fakticky bez právního důvodu. 4. Základní námitkou vznášenou stěžovatelkou vůči napadeným rozhodnutím obecných soudů je její přesvědčení o nesprávné interpretaci a aplikaci ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. obecnými soudy, které rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006 č. j. 20 Cm 454/95-265 nepovažují za rozhodnutí způsobilé založit důvod obnovy řízení. U uvedeného rozhodnutí podle stěžovatelky ale nejde o rozhodnutí "samo o sobě v jiné právní věci", jak argumentují obecné soudy. Předmětným rozhodnutím bylo prokázáno, že vedlejší účastnice uplatňovala v řízení, u něhož stěžovatelka navrhuje obnovu řízení, neexistující pohledávku a přitom nárok uplatněný vedlejší účastnicí zanikl splněním již v roce 1991. Daným výkladem ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. obecnými soudy a následným zamítnutím jejího návrhu na obnovu řízení je tak stěžovatelce vzata možnost nárokovat vydání bezdůvodného obohacení po vedlejší účastnici. Dle názoru stěžovatelky se u daného rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, jímž argumentovala v návrhu na obnovu řízení, jedná o totožnou právní věc, a je tak namístě závěr, že se tedy nejedná o jinou právní věc, jak uvádí v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy. Napadená rozhodnutí tak podle názoru stěžovatelky vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Obecné soudy tak zcela pominuly skutečný stav věci i princip obecné spravedlnosti, a tím rozhodly v rozporu se zásadou spravedlivého procesu. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka dále vytýká, že za shodné skutkové i důkazní situace rozhodovaly odlišně, a i v tom stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, porušení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí, jakož i porušení práva na soudní ochranu. S ohledem na shora uvedená tvrzení stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 5. K posouzení ústavní stížnosti