IV.ÚS 1149/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1149/17 ze dne 23. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Bytového družstva Pod vilami 3, se sídlem Pod vilami 854/3, Praha 4, zastoupeného JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem Belgická 276/20, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2017 č. j. 26 Cdo 2898/2016-307, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2016 č. j. 25 Co 6/2016-272 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. října 2015 č. j. 7 C 18/2011-245, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o určení vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 2012/12184 na pozemku parc. č. X1 v k. ú. Nusle, obec P., zapsaném na LV č. X2, vedeném u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uzavřel dne 24. 6. 2005 s Helenou Heroutovou, právní předchůdkyní žalované (obchodní společnost UNICA TECHNOLOGIES, a.s.), smlouvu o výstavbě (dále jen "Smlouva"), na základě které se zavázal, že jí umožní, aby na své náklady zhotovila v prostoru současné půdy a prádelny v pátém nadzemním podlaží domu novou bytovou jednotku, která bude v jejím vlastnictví, a že na ni převede za sjednanou cenu odpovídající spoluvlastnický podíl (o velikosti 2012/12184) k označeným pozemkům. Helena Heroutová se zavázala, že získá stavební povolení do devíti měsíců ode dne uzavření Smlouvy a že své závazky ze Smlouvy splní nejpozději do 31. 12. 2007. V červnu 2005 stěžovatel splnil svůj závazek k převodu ideálního podílu na par. č. X1 v k. ú. Nusle ve prospěch Heleny Heroutové podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Z důvodů rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud") Helena Heroutová nezískala stavební povolení a výstavbu půdního bytu nerealizovala. V červenci 2011 se stěžovatel žalobou proti žalované domáhal určení, že má vlastnické právo k předmětnému spoluvlastnickému podílu na pozemku parc. č. X1 v k. ú. Nusle. Tvrdil, že Smlouva, na jejímž základě žalovaná nabyla spoluvlastnický podíl zápisem do katastru nemovitostí, je absolutně neplatná jednak pro neurčitost a jednak pro nedodržení zákonného postupu při rozhodování družstva o dispozici s nemovitým majetkem na členské schůzi konané v březnu 2005. Obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2011 žalobu zamítl, Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud" či "městský soud") jeho rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 19. 6. 2012. V průběhu odvolacího řízení stěžovatel od Smlouvy odstoupil. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu s tím, že se soud měl zabývat odstoupením od Smlouvy. S ohledem na rozsah dokazování, které bylo třeba provést, odvolací soud zrušil rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Obvodní soud po doplnění dokazování rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl. Tvrzené neplatnosti Smlouvy z důvodu její neurčitosti nepřisvědčil a k námitkám stěžovatele o nedostatečně určitém vymezení prostor pro výstavbu uvedl, že smluvní strany neměly možnost je označit jinak, neboť v prohlášení vlastníka nebyly doposud vymezeny a nebyly kolaudovány jako nebytový prostor. K odstoupení od Smlouvy obvodní soud uvedl, že stěžovatel nikdy výslovně žalované (resp. její právní předchůdkyni) nestanovil přiměřenou lhůtu, v níž očekává splnění povinnosti, a proto byl oprávněn od Smlouvy odstoupit po uplynutí lhůty přiměřeně dlouhé. V otázce její délky se soud ztotožnil s názorem žalované, že pokud důvodem nesplnění povinností žalované ze Smlouvy byla nemožnost získat stavební povolení a pokud měla právní předchůdkyně žalované získat stavební povolení ve lhůtě devíti měsíců od uzavření Smlouvy, mohla dodatečná přiměřená lhůta pro splnění povinností právní předchůdkyně žalované ze Smlouvy činit maximálně devět měsíců od nedodržení termínu pro splnění povinností ze Smlouvy. Z toho dovodil, že právní předchůdkyně žalované byla povinna splnit předmět Smlouvy nejpozději dne 30. 9. 2008, tj. devět měsíců po 31. 12. 2007, a stěžovatel mohl poprvé odstoupit od Smlouvy den následující po uplynutí této lhůty (dne 1. 10. 2008). Pokud tak neučinil, jeho právo se promlčelo v tříleté promlčecí lhůtě dnem 1. 10. 2011. Po uplatnění námitky promlčení žalovanou obvodní soud uzavřel, že stěžovatelovo odstoupení od Smlouvy v červnu 2012 je vůči žalované neúčinné. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele potvrdil rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud označil za nepřípustné a odmítl je. S poukazem na judikáty v odůvodnění usnesení konkrétně citované uvedl, že závěr odvolacího soudu o dostatečně určitém vymezení prostor v bytovém domě, které nebyly v době uzavření Smlouvy vymezeny prohlášením vlastníka budovy, za použití obecně používaných pojmů "půda" a "prádelna", respektuje výkladová pravidla vyplývající z ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), jakož i zásady pro výklad právních úkonů formulovaných v rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nejvyšší soud též akceptoval závěr městského soudu, který (stejně jako obvodní soud) s ohledem na konkrétní okolnosti věci považoval za přiměřenou dodatečnou lhůtu ke splnění povinností žalované ze Smlouvy lhůtu devíti měsíců. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy všech tří stupňů při svém rozhodování nerespektovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se určitosti právního jednání. S poukazem na komentářovou literaturu k ustanovení § 37 odst. 1 OZ a konkrétně citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu k určitosti právních úkonů týkajících se věcných práv, stěžovatel argumentoval zejména tím, že v pátém podlaží lze identifikovat čtyři místnosti, ovšem nelze rozpoznat, která z nich je půdou, prádelnou a jaké prostory představují další místnosti, nejde tedy o nezaměnitelně rozpoznatelné rozlišení a kterákoliv třetí osoba by nebyla bez znalosti místních poměrů schopna jednoznačně rozpoznat, jaké prostory byly předmětem smlouvy. Stěžovatel setrval na tvrzení, že Smlouva, na základě které došlo k převodu části pozemku, byla od počátku neplatná pro neurčitost. Podotkl rovněž, že měl-li Nejvyšší soud v úmyslu změnit svoji vlastní ustálenou judikaturu, bylo nezbytné, aby tak učinil řádným procesním postupem, postoupením věci k rozhodnutí velkému senátu příslušného kolegia. Nad rámec uvedeného stěžovatel (z opatrnosti) uplatnil i námitku překvapivosti napadených rozhodnutí při posouzení otázky promlčení práva na odstoupení od Smlouvy, resp. způsobu stanovení nejzazšího okamžiku pro počátek běhu promlčecí lhůty. Uvedl, že poté, co se právní předchůdkyni žalované nepodařilo získat stavební povolení ve sjednané lhůtě (do 24. 3. 2006), obě smluvní strany spolu jednaly s cílem nalézt společné řešení, čímž logicky prodlužovaly lhůtu ke splnění povinnosti. Je nesporné, že tato jednání probíhala minimálně do 25. 10. 2010, a proto promlčecí lhůta počala běžet nejdříve dne 26. 10. 2010 a skončila dnem 26. 10. 2013; došlo-li k odstoupení od Smlouvy dne 12. 6. 2012, šlo o odstoupení řádné a včasné. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem ve smyslu § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska zkoumání, zda v řízení před obecnými soudy nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spra