IV.ÚS 1151/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1151/14 ze dne 25. 6. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti PhDr. Martiny Roučkové, zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Daliborova 648/10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 62 Co 165/2011-120 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2014 č. j. 21 Cdo 2955/2012-165, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. března 2014, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a současně požádala o přednostní projednání věci (§ 39 zákona o Ústavním soudu). Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 23 C 103/2009 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelka (jako žalobkyně) se žalobou ze dne 30. března 2009 domáhala proti České republice - Ministerstvu zahraničních věcí (jako žalované) určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Obvodní soud rozsudkem ze dne 29. listopadu 2010 č. j. 23 C 103/2009-86 ve výroku I. žalobě vyhověl a určil, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelce dopisem ze dne 22. prosince 2008 je neplatná. Ve výroku II. potom uložil žalované povinnost zaplati stěžovatelce náklady řízení ve výši 13 600 Kč. Na základě odvolání podaného žalovanou Městský soud v Praze, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 21 960 Kč a povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 1 000 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že mezi účastníky již od roku 2003 panoval ve vztahu stav nejistoty, zda pracovní poměr trvá, a to s ohledem na dvě předchozí výpovědi dané stěžovatelce. Zatímco - souhrnně řečeno, žalovaná vycházela z přesvědčení, že pracovní poměr skončil, a vzhledem k tomu nepřidělovala stěžovatelce práci (nereagovala proto na požadavek na potvrzení žádosti o vydání osvědčení NBÚ ze dne 25. února 2007), stěžovatelka setrvávala na opačném názoru včetně toho, že druhem práce, která jí má být přidělována, je rovněž práce "designované ředitelky Českého centra v Madridu". Po vyslovení neplatnosti výpovědi dané stěžovatelce dopisem ze dne 10. října 2006, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze zde 17. června 2008 č. j. 17 Co 129/2008-54, již nebylo pochybností o tom, že žalovaná je povinna přidělovat stěžovatelce práci podle pracovní smlouvy tak, jak byla ujednána v době působení stěžovatelky "na pozici diplomat zastupitelského úřadu s místem výkonu práce v Madridu", a že druh práce - ředitelka Českého centra v Madridu, jehož se stěžovatelka dovolává, z její pracovní smlouvy nevyplývá. Stěžovatelce tehdy - objektivně vzato - již ničeho nebránilo, aby požádala žalovanou o potvrzení žádosti o vydání osvědčení NBÚ ve vztahu k dříve sjednanému druhu práce, a věcí žalované by bylo, aby na tuto žádost příslušným způsobem reagovala; nebylo již věcí stěžovatelky předjímat další řešení situace vzniklé u žalované "obnovením" jejího pracovního poměru. Odvolací soud podle názoru dovolacího soudu správně vymezil okolnosti významné pro posouzení věci z hlediska možného výkonu práva v rozporu s dobrými mravy a jeho závěr, že "uplatněný výpovědní důvod ve smyslu § 52 písm. f) zákoníku práce je naplněn a výpověď je platná" je správný. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadená rozhodnutí jsou extrémně nespravedlivá, s prvky libovůle a přepjatého formalismu, stojí co do právního posouzení v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a ignorují kogentní právní normy. Právní formu, jakou soudy rozhodly o ingerenci státu do jejího práva na svobodnou volbu povolání, vnímá stěžovatelka jako nástroj odcizení, frustraci ze ztráty právní jistoty a výraz neúcty soudu k občanu a člověku, neboť byly zcela narušeny ústavněprávní kautely nejen proporcionality, ale i běžně očekávané racionality. Podle tvrzení stěžovatelky, byly v posuzované věci splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a k tomu výpověď z pracovního poměru byla podepsána osobou, kterou k podpisu výpovědi ke dni jejího podání kogentní vnitřní předpis žalované, pracovní řád, nezmocnil. Stěžovatelka dále poukázala na extrémní nesoulad skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, na zneužití práva ve věci rozhodujícími soudy a porušení zákazu diskriminace a rovnosti v důstojnosti a právech ve spojení s právem na svobodnou volbu povolání, porušení rovnosti šancí v přístupu k povolání, zničení profesionální kariéry, sofistikované ospravedlňování zřejmé nespravedlnosti a porušení čl. 2, 3 a 4 Listiny. Stěžovatelka má za to, že postup žalované byl nezákonný, neboť po ní byla požadována nesplnitelná podmínka předložení osvědčení NBÚ ihned na vyzvání žalované, která však její vydání znemožnila. Stěžovatelka rovněž napadla rozhodnutí odvolacího soudu v nákladovém výroku s tím, že odvolací soud se nezabýval otázkou potřebnosti uplatňování nákladů advokátem žalované v soudním řízení, ani své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Závěrem stěžovatelka zmínila i skutečnost, že dovolací řízení probíhalo téměř dva roky. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 1011/12, I. ÚS 643/04, III. ÚS 606/2004, IV. ÚS 2427/12, Pl. ÚS 33/97, Pl. ÚS 21/96,Pl. ÚS 19/98, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, Pl. ÚS 34/09, II. ÚS 3168/09, Pl. ÚS 11/08, I. ÚS 199/11, II. ÚS 1648/10, I. ÚS 2929/07,IV. ÚS 1145/11 a I. ÚS 1011/12. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že jak odvolací, tak i dovolací soud se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Oba soudy podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pak znovu opakuje námitky, na které již bylo reagováno dovolacím soudem (kupř. podpis na výpovědi op