IV.ÚS 1151/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1151/21 ze dne 18. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. F. Ch. a 2. L. Ch., zastoupených Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021 č. j. 29 NSČR 3/2021-B-33, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2020 č. j. 4 VSPH 1141/2020-B-22 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2020 č. j. KSPH 74 INS 22254/2019-B-17, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") neschválil oddlužení stěžovatelů podle § 405 odst. 1 ve spojení s § 395 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (výrok I), schválil zprávu o přezkumu zveřejněnou dne 3. 2. 2020 s doplněním zveřejněným dne 13. 7. 2020 (výrok II) a podle § 405 odst. 2 insolvenčního zákona prohlásil na majetek stěžovatelů konkurs (výrok III) s tím, že bude projednán jako konkurs nepatrný (výrok IV). Krajský soud vyšel z toho, že v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Stěžovatel totiž uzavřel dne 7. 10. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 60 000 Kč, ačkoliv dne 3. 10. 2019 stěžovatelé udělili právní zástupkyni plnou moc k podání insolvenčního návrhu, dne 4. 10. 2019 tato právní zástupkyně insolvenční návrh podala a dne 8. 10. 2019 byla z tohoto úvěru čerpána částka ve výši 19 098 Kč, a to z důvodu koupě luxusního mobilního telefonu IPhone X. Stěžovatelé se však podle krajského soudu měli chovat tak, aby jim v daném časovém prostoru nevznikaly nové závazky. S ohledem na výše uvedené dospěl krajský soud k závěru, že jednání stěžovatelů bylo nepoctivé. 3. Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelů usnesení krajského soudu ve výroku I a III potvrdil a odvolání proti výroku II usnesení krajského soudu odmítl. Vrchní soud poukázal na to, že stěžovatel si minimálně od 3. 10. 2019 musel být plně vědom toho, že se nachází v úpadku a není schopen plnit své závazky, nepřistoupil však k nastalé situaci zodpovědně a již od počátku neprojevil žádnou snahu se s věřiteli vypořádat a napravit tak stav vyvolaný předchozím nehospodárným způsobem života, když si založil nový závazek za účelem zbytečného nákupu drahého mobilního telefonu, ačkoliv by mu k provozování podnikatelské činnosti stačilo levnější zařízení. Vzhledem k tomu, že jde o společný insolvenční návrh, vrchní soud konstatoval, že negativní důsledky počínaní stěžovatele budou mít přímý dopad i na stěžovatelku, která o počínání stěžovatele věděla a dosud jej nepovažovala za jakkoliv škodlivé a nepoctivé. Dále pak vrchní soud konstatoval, že stěžovatelé ve svém návrhu uvedli jen 14 závazků (dluhů) vůči 14 věřitelům v celkové výši 934 880,82 Kč, avšak skutečná výše pohledávek je ve skutečnosti třikrát vyšší, a při vědomí toho, že stěžovatelův čistý měsíční příjem je 19 000 Kč a že stěžovatelé mají jednu vyživovací povinnost, byla stěžovatelka vyřazena z evidence úřadu práce. O lehkomyslném a nedbalém přístupu má podle vrchního soudu vypovídat i sdělení stěžovatelky, že bylo povinností prodejce upozornit je na jejich vlastní situaci a že netušili, že insolvenční návrh bude podán "tak rychle". Odvolání stěžovatelů proti výroku II vrchní soud neshledal přípustným (§ 410 odst. 4 insolvenčního zákona), a proto je podle § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. 4. Proti tomuto usnesení brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu odmítl. Uvedený soud obecně, s poukazem na svou judikaturu konstatoval, že při posuzování otázky, zda je ve smyslu insolvenčního zákona sledován nepoctivý záměr, insolvenční soud vychází z okolností, na jejichž základě to lze "důvodně předpokládat", nejde o jistotu, resp. o to, takový záměr prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti takový předpoklad odůvodňují. V tom, že dlužník v seznamu závazků zamlčel některé své věřitele a v seznamu svého majetku neoznačil část svého majetku, lze spatřovat vzorový příklad takového záměru, přičemž souhrnné hodnocení jednotlivých "nedbalostí" dlužníka může založit zmíněný "důvodný předpoklad". Skutečnost, že po povolení oddlužení vyjde najevo, že oproti seznamu závazků uvedených dlužníkem je celkový počet věřitelů téměř trojnásobný a celkový souhrn přihlášených pohledávek více než dvojnásobně převyšuje souhrn závazků, dokládá nedbalý a lehkomyslný přístup dlužníka. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud v tomto konkrétním případě neshledal úvahu vrchního soudu, podle níž stěžovatelé sledovali návrhem na řešení úpadku oddlužením nepoctivý záměr a nedbale přistupovali k plnění povinností v insolvenčním řízení, zjevně nepřiměřenou. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé namítají, že se obecné soudy nezabývaly podstatnými skutečnostmi a že jejich rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná. K tomu uvádějí, že se za účelem správného a úplného zpracování insolvenčního návrhu obrátili na advokátku, která pro ně tento návrh s návrhem na povolení oddlužení zpracovala. Advokátkou však nebyli poučeni o náležitostech insolvenčního návrhu ani o nutnosti tvrzení veškerých skutečností. Z důvodu těžké životní situace si nebyli vědomi problematického nákupu mobilního telefonu. V mnohosti věřitelů a insolvenční situaci pak nebyli schopni se zorientovat. Jejich jednání nebylo nikdy vedeno zištným záměrem, ale pouze snahou vymanit se z dluhové pasti a uspokojit věřitele. Odmítají argumentaci Nejvyššího soudu jeho judikaturou z důvodu, že je pouze v jejich neprospěch a nesouvisí s posuzovaným případem. 6. Dále stěžovatelé namítají, že obecné soudy nepřípustně směšují jednání jednoho dlužníka s jednáním druhého, přičemž mají za to, že nelze případy insolvenčního řízení a případného nepoctivého záměru paušalizovat, ale že je třeba na každý případ nahlížet prizmatem konkrétních okolností a potřeb dlužníků a věřitelů a odlišovat osoby dlužníků a jejich jednání. Poukazují na to, že podnikali a vydělávali za účelem umoření dluhu, vlivem zhoršení zdravotního stavu ale jeden z nich přestal vydělávat a druhý musel veškerý svůj čas a péči věnovat druhému. Nyní je (stěžovatel) po čtyřech náročných operacích s mizivým výhledem na zlepšení zdravotního stavu, aktuálně probíhá řízení o přiznání invalidního důchodu. Upozorňují rovněž, že se starají o dvě děti a že by v případě provedení konkursu ztratili své jediné bydlení. Nákupem potřebného mobilního přístroje s patřičným hardwarovým a softwarovým vybavením se přitom snažili o znovunastartování své podnikatelské činnosti, aby mohli uspokojit věřitele, k čemuž z důvodu zhoršení zdravotního stavu nemohlo dojít. 7. Podle stěžovatelů nemá důvod pro zrušení schváleného oddlužení a současně rozhodnutí o způsobu řešení úpadku konkursem (protože dlužník neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení) spočívat v tom, zda dlužník "zavinil", že neplní povinnosti, nýbrž zda neplní podstatné povinnosti. Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením podle § 395 odst. 1 insolvenčního zákona poctivý záměr, trvá po celou dobu oddlužení. Dlužník je povinen uvést v seznamu majetku veškerý svůj majetek, přičemž hodnocení, zda jde o majetek zpeněžitelný v insolvenčním řízení, není na dlužníku, a jeho představa, že určitý majetek, který je vnímám obecně jako hodnotný, má nulovou hodnotu, se může promítnout v seznamu majetku v údaji o dlužníkem odhadované hodnotě majetku, a nikoliv tak, že jej pomine. Všechny tyto podmínky stěžovatelé podle svého vyjádření v insolvenčním návrhu splnili, neboť uvedli všechny své věřitele i majetek, a o žádné podstatné porušení nešlo. S těmito skutečnostmi a důkazy se obecné soudy podle stěžovatelů nevypořádaly, a zatížily tak soudní řízení vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny