IV.ÚS 1151/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1151/22 ze dne 21. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky S. H., zastoupené JUDr. Romanem Heydukem, advokátem, sídlem Jaselská 206/27, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2022 č. j. 25 Cdo 833/2020-218, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 44 Co 239/2019-200 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2019 č. j. 48 C 148/2015-175, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) P. Č., 2) M. H. a 3) obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 48 C 148/2015 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po prvním vedlejším účastníkovi a druhé vedlejší účastnici (dále také jen "vedlejší účastníci") uložení povinnosti společně a nerozdílně nahradit škodu na zdraví v celkové výši 6 000 000 Kč, která byla stěžovatelce způsobena léčebným postupem non lege artis těchto účastníků při ambulantní péči, jejímž důsledkem byla operace stěžovatelky, při níž jí musely být odňaty reprodukční orgány, zachvácené zhoubným nádorem, s následnou chemoterapií a radioterapií. Postup vedlejších účastníků byl Krajským úřadem Jihomoravského kraje shledán nedbalým a špatným a v následně zahájeném trestním řízení byli vedlejší účastníci uznáni vinnými ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti [rozsudek městského soudu (v tomto kontextu dále jako "trestní soud") sp. zn. 11 T 99/2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 8 To 60/2014]. Stěžovatelka se v průběhu trestního řízení připojila se svým nárokem na náhradu škody, přičemž trestní soud ji ve výroku rozsudku opomenul odkázat na občanskoprávní řízení. 3. Městský soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu s ohledem na uplatněnou námitku promlčení zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků, vedlejší účastnice (v řízení o ústavní stížnosti třetí vedlejší účastnice) a státu (II. až V. výrok). Vědomost stěžovatelky o škodě, spočívající v bolestném a ve ztížení společenského uplatnění, nastala dle zjištění soudu ukončením onkologické léčby dne 5. 5. 2010. Stěžovatelka se však v trestním řízení se svým nárokem řádně nepřipojila, neboť nespecifikovala, z čeho sestává jí požadovaná částka, a nemohlo proto dojít ke stavení běhu promlčecí doby. Povědomost o osobě konkrétního škůdce navíc stěžovatelka měla již v říjnu 2010, kdy byla územní znaleckou komisí projednána její stížnost. S ohledem na uvedené bylo nutno uzavřít, že stěžovatelčin návrh byl vzhledem k datu podání žaloby dne 9. 7. 2015 uplatněn po uplynutí dvouleté promlčecí doby. K možnému rozporu námitky promlčení s dobrými mravy soud neshledal šikanózní postup či zneužití práva vedlejšími účastníky. 4. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výroku o věci samé a ve výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení třetímu vedlejšímu účastníkovi potvrdil (I. výrok), jinak jej v nákladových výrocích změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. a III. výrok). Krajský soud se ztotožnil s rozhodnutím městského soudu o důvodnosti námitky promlčení, avšak na základě odlišných úvah. Stěžovatelka se o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděla až dne 5. 1. 2011 ze sdělení Krajského úřadu Jihomoravského kraje a od tohoto okamžiku počala běžet promlčecí doba. K jejímu stavení došlo ode dne 22. 11. 2012, kdy stěžovatelka řádně uplatnila svůj nárok v trestním řízení, opětovně začala běžet po pravomocném skončení trestního řízení, tj. dnem následujícím po 16. 5. 2014, ve zbývající délce 1 měsíce a 13 dnů a uplynula dnem 30. 6. 2014. Trestní soud sice pochybil, pokud poté, co o nároku sám nerozhodl, stěžovatelku neodkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, proti tomu se však stěžovatelka nebránila a vzdala se i práva podat odvolání. Vzhledem k tomu, že nynější žalobu podala až po uplynutí více než jednoho roku od skončení trestního řízení a dané prodlení ani ničím neodůvodnila, bylo nutno učinit závěr, že v řízení řádně nepokračovala podle § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Důvody, pro které by bylo možno považovat námitku promlčení za uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy, krajský soud stejně jako městský soud neshledal. 5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost založila na dvou předpokladech. Zaprvé, otázka pokračování běhu promlčecí doby po skončení trestního řízení za situace, kdy se poškozený s nárokem na náhradu škody řádně připojil k trestnímu řízení, avšak v rozporu s trestním řádem trestní soud o tomto nároku nerozhodl, nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Zadruhé, otázka souladu námitky promlčení s dobrými mravy byla krajským soudem posouzena odchylně od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, případně jde o otázku v jeho judikatuře dosud neřešenou. 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Jedinou okolností pro posouzení přiměřenosti doby pro stavení promlčecí doby po skončení trestního řízení byla dle soudu skutečnost, že trestní soud pochybil, když stěžovatelku opomenul odkázat na občanskoprávní řízení. Bylo přitom nutno odmítnout stěžovatelčin názor, že k pokračování běhu promlčecí doby dojde až poté, co orgán rozhodne o jí uplatněném nároku, respektive ji odkáže na občanskoprávní řízení. Takový výklad by totiž nyní znamenal, že stěžovatelka by měla kvůli chybě trestního soudu prakticky neomezenou dobu pro uplatnění svého nároku, což nebylo možno přijmout vzhledem k účelu institutu promlčení a práva vedlejších účastníků. I pro právního laika přitom dle Nejvyššího soudu mohlo být zřejmé, že pakliže trestní řízení pravomocně skončilo, nebude již v něm o ničem rozhodováno. Též nebylo možno přehlédnout, že trestní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dokazování škody překračuje možnosti trestního řízení a otevírá prostor pro občanskoprávní řízení - minimálně tímto způsobem tak stěžovatelka poučena byla. Dospěl-li proto krajský soud k závěru, že více než roční prodlení od pravomocného skončení trestního řízení do podání žaloby v občanskoprávním řízení nemůže odůvodnit závěr, že stěžovatelka v řízení řádně pokračovala, jde o závěr souladný s judikaturou Nejvyššího soudu. Krajský soud se pak od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil ani při posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, neboť v řízení nebyly tvrzeny ani prokázány žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že vedlejší účastníci ovlivnili, že stěžovatelka žalobu nepodala včas. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje tři okruhy námitek. Soudy předně nesprávně posoudily existenci rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Stěžovatelka opakuje názor, že jednání vedlejších účastníků mělo na její život fatální dopad, přičemž jejich postoj k celé záležitosti je nemorální a bezcitný, stěžovatelce ničeho neuhradili a po celou dobu své pochybení odmítali. Soudy však k těmto specifickým okolnostem při posuzování rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nepřihlédly. Další pochybení soudů spočívá v nesprávném posouzení promlčení jejího práva. Soudy určený počátek běhu promlčecí doby se dle ní mohl vztahovat nanejvýš k náhradě škody spočívající v bolestném, nikoliv však k náhradě škody spočívající ve ztížení společenského uplatnění. Na posléze uvedenou část nároku nelze soudy stanovený počátek promlčecí doby vztáhnout, neboť následky jednání vedlejších účastníků nebylo možné s jistotou určit ještě ani v době rozhodování městského soudu. Přinejmenším právo na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění tak nemohlo být promlčeno. Konečně soudy pochybily i tím, že dostatečně nezohlednily opomenutí trestního soudu rozhodnout o stěžovatelčině nároku. Ta si jako právní laik, nadto v trestním řízení nezastoupená, neuvědomila, že je třeba ve věci učinit další kroky, neboť považovala za dostačující, že vedlejším účastníkům byla trestním soudem uložena mimo jiné povinnost nahradit stěžovatelce škodu podle svých sil. III. Procesní pře