IV.ÚS 1152/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1152/20 ze dne 22. 9. 2020 N 185/102 SbNU 137 K povinnosti soudu vyzvat v řízení o vydání náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. žalobce k označení jiného vhodného pozemku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Jany Germenisové a Ladislava Havelky, zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 816/4, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2020 č. j. 28 Cdo 4010/2019-547, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2019 č. j. 18 Co 162/2018-516 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. dubna 2018 č. j. 6 C 62/2017-370, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech jako účastníků řízení a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem, sídlem Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2020 č. j. 28 Cdo 4010/2019-547, rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2019 č. j. 18 Co 162/2018-516 a rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. dubna 2018 č. j. 6 C 62/2017-370 bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2020 č. j. 28 Cdo 4010/2019-547, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2019 č. j. 18 Co 162/2018-516 a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. dubna 2018 č. j. 6 C 62/2017-370 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhají zrušení rozhodnutí označených v záhlaví tvrdíce, že jimi byly porušeny jejich základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 C 62/2017 se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé domáhali nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice o převodu pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Alžbětín do jejich vlastnictví jako oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"), čímž by byl částečně vypořádán jejich nárok na vydání náhradních pozemků. Okresní soud se nezabýval námitkami liknavosti vedlejší účastnice při převodu náhradních pozemků, omezil se pouze na převoditelnost požadovaného pozemku a shledal, že stěžovatelé neprokázali, že by šlo o pozemek převoditelný. K tomuto závěru ho vedl nevyjasněný vztah mezi Ministerstvem životního prostředí a Státním pozemkovým úřadem, kdy Ministerstvo životního prostředí tvrdilo, že pozemek se nachází ve II. a IV. zóně Chráněné krajinné oblasti Šumava a bude usilovat o to, aby příslušné hospodařit s tímto pozemkem byly jím řízené organizační složky státu. Dále okresní soud zmínil, že přes pozemek vede cyklistická stezka, která je podle jeho názoru veřejně prospěšnou stavbou, byť podle kolaudačního rozhodnutí šlo o dočasnou stavbu (do 31. 3. 2020). Podle územního plánu je pozemek určen pro výstavbu čistírny odpadních vod, tedy veřejně prospěšné stavby, přitom podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Státním pozemkovém úřadu") nelze vydat pozemky určené územním plánem k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné. Okresní soud zohlednil též záměr města Železná Ruda (vedlejšího účastníka v řízení před okresním soudem) vybudovat stavbu okružní křižovatky se zálivem pro autobusovou zastávku a připomenul, že přes sporný pozemek vedou inženýrské sítě k budově ve vlastnictví města Železná Ruda. Požadovaný pozemek zcela obklopuje pozemek č. X2 ve vlastnictví města. Okresní soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatelů zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení a o jejich povinnosti zaplatit náhradu nákladů i městu Železná Ruda. 3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé a ve výroku o povinnosti stěžovatelů nahradit náklady řízení městu Železná Ruda; změnil jej ve výroku o povinnosti stěžovatelů hradit náklady vedlejší účastnice a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud označil za nesporné, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona o půdě. Nárok stěžovatelky nebyl uspokojen po dobu delší 18 let a nárok stěžovatele po dobu delší 24 let. Judikatura Nejvyššího soudu připouští, že při liknavém postupu Státního pozemkového úřadu (dříve Pozemkového fondu České republiky) může oprávněná osoba u soudu uplatnit nárok na vydání konkrétního pozemku, aniž by musel být zahrnut do veřejné nabídky dle § 11a zákona o půdě. Krajský soud shledal, že postup vedlejší účastnice byl liknavý, ale pozemek nebyl vhodný k vydání. Překážku jeho převoditelnosti tvořila existence cyklostezky. Do sporného pozemku má zasáhnout i stavba okružní křižovatky se zálivem pro autobus. Sporný pozemek dále zcela obklopuje pozemek č. X2 ve vlastnictví města Železná Ruda, na němž se nachází šachta s vodovodními armaturami nezbytnými k zásobování nedaleké nemovitosti vodou. Dosud má k tomuto pozemku město Železná Ruda zajištěn bezproblémový přístup, byť není smluvně upraven. Po případném vydání pozemku by nešla vyloučit možnost sporů o přístup k pozemku č. X2. Z těchto důvodů šlo o pozemek nevhodný k vydání. Pozemek není zastavěn jen okrajově, cyklostezka vede napříč pozemkem, a proto krajský soud nerozhodoval ani o vydání části pozemku podle geometrického plánu předloženého stěžovateli. 4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V něm uvedl, že přípustnost dovolání nezaložilo řešení otázky vhodnosti předmětného pozemku k vydání, neboť se zde odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. Převodu pozemku bránila zákonná výluka jeho zastavění cyklistickou stezkou, jeho určení k zastavění čistírnou odpadních vod podle územního plánu a jeho dotčení plánovanou výstavbou okružní křižovatky se zálivem pro autobus. Nevyhověl-li krajský soud s ohledem na konkrétní skutková zjištění ani návrhu na vydání části pozemku určené geometrickým plánem, nepovažoval jeho postup Nejvyšší soud za nepřiměřený okolnostem věci. Přípustnost dovolání nezaložila ani námitka nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů, (dále též jen "o. s. ř."), protože touto námitkou stěžovatelé vystihli vadu řízení, která s účinností od 1. 1. 2013 již není samostatným dovolacím důvodem. K vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což nebyl případ posuzované věci. Vedle toho však Nejvyšší soud poznamenal, že výzva podle § 118a o. s. ř. by v dané věci nepřicházela do úvahy. Jejím prostřednictvím soud neplní poučovací povinnost ve všech případech hrozícího neúspěchu účastníka řízení, nýbrž jen tehdy, byl-li by tento neúspěch důsledkem nesplnění povinnosti tvrzení nebo povinnosti důkazní. V posuzované věci byl skutkový stav zjištěn do té míry, že umožnil přijmout závěr o nemožnosti vydat pozemek pro existenci zákonné překážky. Nešlo tedy o situaci, že by zjištěný skutkový stav tento závěr nebo závěr opačný neumožnil (zatím) přijmout. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé namítají, že se krajský soud i Nejvyšší soud odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jejich žaloba byla totiž zamítnuta z důvodu, že požadovaný pozemek je k vydání nevhodný. Nebylo jim však umožněno, jak vyžaduje judikatura dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4048/2016), aby v případě nemožnosti vydání v žalobě uvedeného pozemku označili jiný vhodný pozemek k uspokojení svého restitučního nároku, k čemuž měli být vyzváni podle § 118a o. s. ř. Obecné soudy potvrdily existenci restitučního nároku, shledaly liknavost vedlejší účastnice při jeho uspokojení, přesto byla žaloba zamítnuta z důvodu, že si stěžovatelé vybrali nevhodný pozemek, aniž dostali možnost vybrat si jiný náhradní pozemek. Soudy tak znovu oddálily uspokojení jejich nároku a zatížily je povinností nahradit náklady řízení. Krajský soud se opomněl zabývat odvolací námitkou, že