IV.ÚS 1154/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1154/15 ze dne 7. 7. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Denisy Billé, zastoupené JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Holečkova 29, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3908/2014-271 ze dne 22. 1. 2015 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 269/2013-218 ze dne 20. 8. 2013, za účasti vedlejšího účastníka Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1.Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na ochranu majetku a na spravedlivý proces zaručená čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. 2.Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem č. j. 30 C 176/2010-176 ze dne 14. 1. 2013 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal určení, že pozemky p. č. X1 a p. č. X2 v k. ú. Ďáblice, obec Praha (dále jen "pozemky") jsou vlastnictvím vedlejšího účastníka a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce náklady řízení. Uvedený rozsudek vydal Obvodní soud pro Prahu 8 již jako druhý v pořadí poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen odvolacím soudem a věc mu vrácena k dalšímu řízení. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze jeho v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že vedlejší účastník je vlastníkem pozemků a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jeho v záhlaví uvedeným usnesením odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. 3.Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že pozemky získala v roce 2008 darovací smlouvou od její matky Jany Billé, přičemž tato je nabyla na základě dodatečného projednání dědictví po zůstavitelce Marii Marušové, zemřelé v roce 1982, skončeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 37 D 26/2005 ze dne 30. 1. 2007, kterým bylo matce stěžovatelky potvrzeno dědictví. Stěžovatelka uvádí, že předtím, než jí matka pozemky darovala, vedla jednání s vedlejším účastníkem o možnostech majetkoprávního vypořádání, neboť tento předmětné pozemky užíval, a to tak, že na jednom z pozemků je postaven bytovým dům a druhý pozemek tvoří s prvým pozemkem a bytovým domem jeden funkční celek. Vzhledem k tomu, že nedošlo k žádné dohodě, podala podle stěžovatelky v roce 2008 její matka u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu na vydání bezdůvodného obohacení proti vedlejšímu účastníku, který užíval její pozemky, aniž by čehokoli platil. Řízení o této žalobě podle stěžovatelky není dosud skončeno. Vedlejší účastník pak podle stěžovatelky podal žalobu na určení vlastnictví pozemků teprve až v roce 2010, ačkoli matce stěžovatelky bylo nabytí dědictví (pozemků) potvrzeno již v roce 2007. 4.Oba obecné soudy podle stěžovatelky v napadených rozhodnutích zaujaly názor, že řádně nenabyla vlastnické právo k pozemkům, neboť její matka jakožto převodce rovněž nemohla být jejich vlastníkem, neboť účastí ve výše uvedeném řízení o dodatečném projednání dědictví obešla restituční právní předpisy. Oba soudy však podle stěžovatelky patrně zcela přehlédly, že šlo o dodatečné projednání dědictví po paní Marii Marušové zemřelé již v roce 1982, tj. v době, kdy restituční předpisy ještě nebyly v platnosti a v době řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 D 26/2005 bylo dědění upraveno zákonem č. 40/1964, občanský zákoník, kdy podle ust. § 873 se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele, což Obvodní soud pro Prahu 1 v dědickém řízení učinil a zcela po právu dědictví matce stěžovatelky potvrdil. Obecné soudy v jejich ústavní stížností napadených rozhodnutích to však podle stěžovatelky zcela nemístně a nepřípadně označily za obcházení restitučních předpisů. Dále k tomu stěžovatelka podotýká, že v případě řádného zjištění veškerého majetku paní Marie Marušové, včetně pozemků a jeho projednání již v původním dědickém řízení, by byla její matka v době převodu pozemků do vlastnictví stěžovatelky zcela jistě jejich nezpochybnitelným vlastníkem, a obecné soudy tak svými v záhlaví uvedenými rozhodnutími založily nepřijatelný rozdíl v dědění v "řádném" projednání dědictví oproti dědění v rámci dodatečného projednání dědictví stran nově najevo vyšlého majetku téhož zůstavitele. 5.Porušení shora označených ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka též v tom, že aplikovaly-li obecné soudy v jejím případě restituční právní předpisy, učinily tak v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 442/13 ze dne 15. 5. 2013 zcela mechanicky a formalisticky. K nepřípustnému formalismu v restitučních sporech a povinnosti hodnotit individuální rozměry jednotlivých případů se podle ústavní stížnosti přitom vyjádřil Ústavní soud i ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 894/10 ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 709/09 ze dne 20. 10. 2009 či v nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009, kdy obdobně připomněl, že konstantní judikaturu týkající se nemožnosti obcházet restituční předpisy pomocí předpisů obecných nelze aplikovat formalisticky, bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétní věci. Proto je podle ústavní stížnosti třeba hledat i odpověď na otázku, zda oprávněný mohl nárok uplatnit podle restitučního předpisu, popřípadě zda důvod jeho neuplatnění byl objektivně (rozumně) akceptovatelný, k čemuž však obecné soudy nepřistoupily. Navíc se podle stěžovatelky obecné soudy ani nepokusily přezkoumatelným způsobem vypořádat s deklarovanými důvody, pro které se žádná z právních předchůdkyň stěžovatelky nedomáhala vydání pozemků podle restitučních předpisů. 6.Stěžovatelka uvádí, že ani Marie Marušová, pokud by žila, ani matka stěžovatelky jakožto její dědička, neměly nikdy žádný právní ani věcný důvod k tomu, aby v relevantní době uplatňovaly jakékoliv restituční nároky podle restitučních předpisů, když žádná povinná osoba podle restitučních předpisů nebyla uvedena v katastru nemovitostí jako vlastník a rovněž po celou z hlediska restitučních předpisů relevantní dobu až do vyjádření vedlejšího účastníka k žalobě matky stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi o vydání bezdůvodného obohacení v roce 2008 nebylo vlastnictví matky stěžovatelky ani její právní předchůdkyně Marie Marušové nijak zpochybňováno, a to ani vedlejším účastníkem v rámci proběhnuvších jednáních o možnostem mimosoudního majetkového vypořádání. Jestliže tedy za těchto okolností žádná z právních předchůdkyň stěžovatelky restituční nárok neuplatnila, protože jej ani uplatnit nemohla a ani k tomu neměla žádný důvod, nelze podle názoru stěžovatelky učinit právní závěr, že stěžovatelka či její právní předchůdkyně obešly restituční předpisy a nelze učinit ani závěr o důvodnosti určovací žaloby vedlejšího účastníka z důvodu obcházení účelu restitučního zákonodárství. K tomu stěžovatelka odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4973/2007 ze dne 17. 2. 2010. 7.Stěžovatelka dále namítá, že zejména odvolací soud nesprávně akceptoval až při v pořadí druhém jednání odvolacího soudu předložené důkazy vedlejšího účastníka bez ohledu na skutečnost, že řízení bylo již před soudem prvého stupně koncentrováno, a to již koncem ústního jednání konaného před soudem prvého stupně dne 18. 1. 2011, kterémužto jednání ještě předcházela výzva soudu prvého stupně ze dne 3. 11. 2011 k doplnění tvrzení o některých tam uvedených důležitých skutečnostech a k označení důkazů. Vedlejší účastník však podle stěžovatelky ani kvalifikované výzvě ani výzvám soudu prvého stupně učiněným při jednání nikdy v potřebném rozsahu nevyhověl, což ale odvolací soud přehlédl či opomenul již při svém rozhodování ve věci dne 21. 8. 2012. Teprve u jednání odvolacího soudu dne 20. 8. 2013 podle ústavní stížnosti předložil vedlejší účastník odvolacím soudem uvedené listiny, ke kterým stěžovatelka navíc nedostala potřebný čas na vyjádření, a to za situace, kdy je vedlejší účastník předložil až po třech letech trvání sporu, přičemž tyto listiny následně odvolací soud vyhodnotil jako stěžejní pro úspěch vedlejšího účastníka ve sporu. 8.Za vyvrcholení mechanického přístupu obecných soudů při aplikaci právních předpisů a judikatury na její případ pak stěžovatelka označuje nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu, který podle ní vůbec nepřihlédl ke specifikům případu, kdy stěžovatelka se do soudního spor