IV.ÚS 1155/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1155/16 ze dne 22. 11. 2016 N 218/83 SbNU 437 Řízení o náhradě škody za úraz na zasněženém chodníku a náležité odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka - ze dne 22. listopadu 2016 sp. zn. IV. ÚS 1155/16 ve věci ústavní stížnosti Petra Palduse, zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, advokátkou, se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015 č. j. 15 Co 133/2015-249, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu škody, kterou utrpěl v důsledku pádu na zasněženém chodníku, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 č. j. 25 Cdo 5108/2015-306, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 č. j. 25 Cdo 5108/2015-306 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 č. j. 25 Cdo 5108/2015-306 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 4. 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je jimi podle názoru stěžovatele zasahováno do jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 27 C 140/2011. Z jeho obsahu se podává, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 10. 2. 2015 č. j. 27 C 140/2011-209 bylo žalovanému hlavnímu městu Praze (dále jen "vedlejší účastník") uloženo zaplatit stěžovateli částku ve výši 126 878 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou žalobce utrpěl v důsledku pádu na zasněženém chodníku ve vlastnictví vedlejšího účastníka. K odvolání vedlejšího účastníka byl citovaný rozsudek obvodního soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") změněn tak, že se žaloba stěžovatele o zaplacení částky 126 878 Kč zamítá. Městský soud dospěl k závěru, že v daném případě nešlo o závadu ve schůdnosti ve smyslu § 26 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť stav celého chodníku odpovídal povětrnostní situaci, a není proto možné dovodit objektivní odpovědnost podle § 27 citovaného zákona. Podle městského soudu nedošlo ani k porušení povinnosti tzv. generální prevence ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ani pravidel pro zimní ošetřování chodníků, obsažených v nařízení hlavního města Prahy č. 39/1997 o schůdnosti místních komunikací (dále jen "nařízení vedlejšího účastníka"). Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo následné dovolání stěžovatele odmítnuto podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že dovolání stěžovatele není podle § 237 občanského soudního řádu přípustné, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené. K přípustnosti dovolání dovolací soud dále uvedl, že "zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění, která vyplývají z provedených důkazů a z nichž odvolací soud vyšel, postrádají uplatněné námitky charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), resp. nesměřují k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým zjištěním, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud zařadil chodník, na kterém upadl, do 2., nikoli 1. kategorie ve smyslu čl. 3 vyhlášky, není v tomto případě rozhodné, do které kategorie je chodník zařazen, protože podle zjištění odvolacího soudu byl vzhledem k délce a intenzitě sněžení dodržen plán údržby chodníků obou kategorií". V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud jako odvolací soud v jeho případě zatížil řízení vadou, kdy jeho právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Tento rozpor spatřuje stěžovatel zejména v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu, jež stěžovateli vznikla, není dána, neboť vedlejší účastník provedl údržbu chodníku v limitech daných jeho nařízením, aniž by bylo ve věci zjištěno, zda a kdy byla zimní údržba provedena. Navíc ve věci stěžovatele nebylo zjišťováno, zda je uvedený podzákonný právní předpis v souladu se zákonem či jinými podzákonnými předpisy. Stěžovatel dále namítá, že městský soud dospěl ke zcela opačným závěrům při hodnocení důkazů ohledně provedení údržby než obvodní soud, aniž by však důkazy - výslech zaměstnance společnosti zajišťující úklid chodníků v dané lokalitě a stěžovatele - zopakoval. Odvolací soud proto nebyl podle stěžovatele oprávněn tyto důkazy hodnotit, a tedy ani na jejich základě usoudit na zcela opačný skutkový stav, než jak učinil obvodní soud, přičemž na jiné důkazy odvolací soud v této souvislosti neodkázal. Stěžovatel dále obecným soudům vytýká nesprávné právní posouzení otázky zproštění prevenční povinnosti vedlejším účastníkem. Stěžovatel je přesvědčen, že i v případě kalamitního stavu se vedlejší účastník nemůže zprostit své prevenční povinnosti pouhým konstatováním, že se jednalo o kalamitní stav, a poukazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 657/2006 a sp. zn. 25 Cdo 1812/2012). Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel namítá, že dovolací soud se právním hodnocením věci nezabýval, přičemž ve svém stručném odůvodnění dle mínění stěžovatele nesprávně uvedl, že námitky stěžovatele postrádají charakter právní otázky, a k judikatuře Ústavního soudu, na niž stěžovatel ve svém dovolání odkazoval, se Nejvyšší soud nevyjádřil. II. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud jako účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud k námitce, že dovolací soud své rozhodnutí nedostatečně zdůvodnil, odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení. Z dovolání stěžovatele i jeho ústavní stížnosti je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že namítá nesprávná skutková zjištění, která vyplývají z provedených důkazů a z nichž odvolací soud vyšel. Takovými námitkami se však Nejvyšší soud, jehož úkolem není přezkoumávat skutkový stav věci, jak byl zjištěn před soudy nižších stupňů, ale prostřednictvím mimořádného opravného prostředku dovolání sjednocovat judikaturu obecných soudů v otázkách právních, nemohl zabývat. Z těchto důvodů by ústavní stížnost měla být ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 11. 11. 2016 mimo jiné uvedl, že Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu posuzuje pouze otázku správnosti právního posouzení. Při posuzování správnosti právního posouzení věci dovolací soud zkoumá, zda byly na zjištěný skutkový stav správně aplikovány příslušné právní normy. Přezkumem otázek skutkových se Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu nezabývá a ani zabývat nesmí, s jedinou výjimkou v případech, kdy by skutkový stav nebyl vůbec zjištěn. O takovou situaci se v nyní posuzovaném případě nejedná ani stěžovatel nic takového netvrdí. Za situace, kdy stěžovatelem vymezené dovolací důvody směřovaly ve skutečnosti ke zpochybnění správnosti zjištění skutkového stavu, je i napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto, zcela správné. S ohledem na obsah Ústavnímu soudu zaslaných vyjádření nebylo třeba je rozesílat k replice stěžovateli, neboť v nich nebyly ve vztahu k nyní posuzované věci uvedeny žádné nové skutečnosti, na které by bylo nutné reagovat. III. Vlastní hodnocení Ústavního soudu Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a především dovolání stěžovatele, dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zčásti opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily