IV.ÚS 1156/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1156/10 ze dne 23. 6. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, AK se sídlem Křižíkova 56, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010 čj. 62 Co 97/2008-819 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze ve výrocích, kterými byl potvrzen nebo změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 2007 čj. 15 Nc 72/2005-548 vydaný v řízení o úpravě poměrů pro dobu před a po rozvodu manželství a styku s nezletilým. Stěžovatelka, matka nezletilého M., tvrdila, že napadeným rozsudkem byla porušena i práva jejího nezletilého syna ve smyslu čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a žádala, aby věc byla přikázána jinému senátu Městského soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 2007 čj. 15 Nc 72/2005-548 a napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 6 po provedeném dokazování svěřil nezl. M. na dobu do a po rozvodu manželství rodičů do střídavé výchovy rodičů (výrok I.), rozhodl, že matka bude mít nezletilého ve výchově vždy lichý týden a otec vždy sudý týden v roce s určením, kdy tato lhůta začíná a končí (výroky II. a III.) a stanovil pravidla vyzvednutí a předání nezletilého (výrok IV.). Obvodní soud neurčil výživné matce (výrok V.) ani otci (výrok VI.), rozhodl, že rozsah střídavé výchovy se nevztahuje na období jarních, letních a vánočních prázdnin (výrok VII.) a pro tuto dobu styk nezletilého s rodiči upravil samostatně (výroky VIII., IX., X., XI., XII.); rozhodl rovněž o nákladech řízení (výroky XIII., XIV., a XV.). O odvolání matky rozhodl po kasačním nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. II.ÚS 2029/08 Městský soud v Praze po doplnění dokazování. Ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu ve výrocích I. až V. a VII. a ve výroku VI. ohledně vyživovací povinnosti otce za dobu od právní moci usnesení soudu prvého stupně ze dne 8. 7. 2009 a ve výrocích VIII. až XII. rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že rozsah střídavé výchovy nezletilého po dobu vánočních, jarních a letních prázdnin nově upravil. Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí obvodního soudu ve výroku VI. ohledně vyživovací povinnosti otce za dobu do právní moci usnesení soudu prvého stupně ze dne 8. 7. 2009 a ve výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení; zrušující výrok Městského soudu v Praze nebyl ústavní stížností napaden. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla Městskému soudu v Praze, že rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého tak, jak je formulováno ("...od pondělí ihned po konci školního vyučování do pondělí bezprostředně následujícího do začátku školního vyučování..."), je neúplné, neboť nepokrývá celé období kalendářního roku a lze nalézt mezery, ve kterých není stanovena výchova ani jednomu z rodičů. Jako příklad uvedla dny volna o Velikonocích, časový úsek pokrývající každé pondělí od začátku do konce vyučování, či časové mezery mezi začátkem a koncem prázdnin a počátkem či koncem výchovy jednoho z rodičů. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že se soud nevypořádal s výslovným a opakovaným přáním nezl. M. být ve výlučné výchově matky a s otcem se stýkat převážně o víkendech, které vyjádřil na výzvu orgánu péče o dítě a které stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně citovala. Stěžovatelka upozornila, že se soud nevypořádal s rozpory mezi písemnými stanovisky orgánu péče o dítě a návrhy konkrétního pracovníka tohoto orgánu, s jí uplatněnými výhradami vůči soudnímu posudku znalců PhDr. J. K. a MUDr. J. K., jakož ani se závěry znaleckého posudku znalce PhDr. K. H., který byl zpracován na její vyžádání. Rozhodnutí soudu, kterým nebylo žádnému z rodičů určeno výživné, stěžovatelka důrazně oponovala s tvrzením, že jím byl nezletilý zbaven svých majetkových práv ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť výživné je jeho nárokem. Dle jejího názoru je stanovení výživného nezbytné i pro případ, že by jeden z rodičů zanedbal svoji vyživovací povinnost, či ji nemohl dobrovolně plnit pro vznik objektivní překážky. Stěžovatelka vytkla odvolacímu soudu, že se nevypořádal se zjištěním, že otec i při v zásadě stejných majetkových poměrech jako v minulosti přestal od května 2005 přispívat matce na výživném částku 58 000,- Kč měsíčně, což je zhruba rozdíl v majetkových poměrech obou rodičů, a že neprovedl důkazy, kterými měly být prokázány skutečnosti vylučující střídavou výchovu pro extrémně vypjaté vztahy mezi rodiči. Po formální stránce stěžovatelka označila rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu, ve kterém potvrdil rozsudek soudu prvého stupně o výchově nezletilého M. do rozvodu manželství, za nicotný pro právní nemožnost, neboť manželství rodičů nezletilého bylo rozvedeno již dne 2. 6. 2009. Nesouhlasila rovněž se stanovením vyživovací povinnosti za dobu před a po nabytí právní moci usnesení, jímž soud prvého stupně vydal předběžné opatření o nařízení střídavé výchovy, a nikoliv za dobu do a po rozvodu manželství. Takový způsob rozhodování označila za extrémní. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů. Ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost a formuloval obecné podmínky, za nichž může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Vyložil rovněž, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, publ. in Sb. n. u., sv. 46, str. 471). Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadené rozsudky takovými vadami netrpí. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka tvrdila, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Naplněním práva na spravedlivý proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve