IV.ÚS 1156/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1156/20 ze dne 30. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, sídlem Zelená 267, Pardubice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2020 sp. zn. 8 To 14/2020 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. prosince 2019 č. j. 9 T 12/2016-545, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 4. 2020, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelčin otec J. K. (vedlejší účastník) byl rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 10. 2016 č. j. 9 T 12/2016-408 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 8 To 126/2016 uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, kterého se dopustil - stručně řečeno - tím, že dne 22. 4. 2016 v ranních hodinách svou manželku v místě bydliště opakovaně fyzicky napadl, přičemž jí způsobil vícečetná poranění obličejové a vlasové části hlavy. V 08:16 hodin telefonicky přivolal zdravotní záchrannou službu, která poškozenou odvezla do nemocnice, kde však téhož dne v 17:00 hodin na následky zranění zemřela. Bezprostřední příčinou smrti poškozené byl úrazový a krvácivý šok při tupých poraněních hlavy a trupu a končetin. Podle § 47 odst. 1 trestního zákoníku a § 99 odst. 1 a 4 trestního zákoníku bylo upuštěno od potrestání za současného uložení ochranného psychiatrického léčení ve formě ústavní. Stěžovatelka je opatrovnicí vedlejšího účastníka. 3. Stěžovatelka podala návrh na povolení obnovy řízení, v němž uvedla, že v původním řízení nebyla vyslechnuta a chtěla by vypovídat. Vyjádřila se k poměrům v domácnosti a zdravotnímu stavu vedlejšího účastníka a z jejích tvrzení mělo vyplývat, že domácnost jejích rodičů mohla před napadením navštívit cizí osoba. Dále namítla, že předchozí slovní rozepři mezi jejími rodiči, která byla uvedena ve skutkové větě výroku rozsudku krajského soudu, nepotvrdili sousedé a že je nepravděpodobné, že by vedlejší účastník svou manželku napadl, neboť neměl na rukou žádné podlitiny, nebyl by ani takového útoku schopen s ohledem na svůj zdravotní stav. Stěžovatelka navrhla výslech D. H., vnučky poškozené, která ji navštívila v nemocnici a které poškozená nepotvrdila, že ji napadl její manžel, a dále navrhla znalecké zkoumání zaměřené na zjištění, zda zranění poškozené mohla být způsobena svícnem, který stěžovatelka popsala a který z bytu po útoku zmizel. 4. Krajský soud napadeným usnesení návrh stěžovatelky zamítl. Uvedl, že svědkyně D. H. byla vyslechnuta v přípravném řízení a její výpověď byla se souhlasem stran v průběhu hlavního líčení přečtena. Nejde tudíž o nový důkaz ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu. Tato svědkyně přitom pouze uvedla, že komunikovala s poškozenou, která byla ve špatném zdravotním stavu a jediné, co jí pomocí očního kontaktu sdělila, bylo to, že nechce, aby ji navštívil její manžel. Vyslechnuta byla v přípravném řízení i stěžovatelka, její výpověď byla taktéž přečtena. Z této výpovědi plyne, že poškozenou a vedlejšího účastníka nikdo nenavštěvoval kromě synovce J. H. a muže, který jim chodil pro obědy. Z výpovědi stěžovatelky také vyplynulo, že soužití jejích rodičů bylo konfliktní a řešila ho v minulosti i Policie České republiky. Skutečnost, že do bytu rodičů stěžovatelky nikdo nechodil, byla také prokázána svědeckou výpovědí J. H. Pro tvrzení stěžovatelky nejsou žádné relevantní důvody a jsou v rozporu s tím, co bylo svědecky prokázáno v hlavním líčení. Stěžovatelkou navrhované důkazy nesplňují podmínky pro povolení obnovy trestního řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu. Nedůvodný je i návrh na znalecké zkoumání svícnu, který měl z bytu zmizet, neboť podle znaleckých závěrů měla zranění poškozené vzniknout tupým násilím střední až velké intenzity, z jejichž charakteru lze usuzovat, že šlo až o deset úderů či kopů. Znalci neuvedli možnost, že by zranění mohla být způsobena použitím jiného předmětu. Skutečnost, že dveře do domu nebyly vždy zavřené, není sama o sobě natolik závažnou informací, ze které by se dalo dovodit, že útok vedla jiná osoba. Návrh stěžovatelky neobsahuje žádné nové důkazy tak, jak je vyžaduje § 278 odst. 1 trestního řádu. Jde spíše o subjektivní pocity stěžovatelky, která postupně přestala věřit tomu, že její otec je pachatelem skutku. 5. Vrchní soud stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu zamítl napadeným usnesením. Uvedl, že rozsudek krajského soudu byl přezkoumán jak v odvolacím řízení vrchním soudem, tak k dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšším soudem. Vrchní soud přitom v rozsudku korigoval výrokovou část, neboť formulace "po předchozí slovní rozepři" a "napadl poškozenou údery pěstí, kopy a dalším nezjištěným způsobem" neodpovídaly provedeným důkazům. Nicméně skutečnost, že jediným možným pachatelem byl právě vedlejší účastník, z provedených důkazů jednoznačně vyplývá. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud. Všechny dotčené soudy se také podrobně zabývaly většinou námitek obsažených v návrhu na povolení obnovy řízení, jakými jsou krevní stopy na oděvu vedlejšího účastníka a neexistence zranění na jeho těle, takže rozhodně nejde o nové skutečnosti a důkazy. Novým tvrzením je, že se z bytu ztratily cennosti, avšak zároveň jde o tvrzení ničím nepodložené a v rozporu s důkazy dříve známými. Je evidentní, že je až nemožné s odstupem času zjišťovat, zda se předměty v bytě v době činu skutečně nacházely, případně co se s nimi následně stalo. Podstatné je, že v době vyšetřování nejen že žádný ze svědků variantu krádeže a usmrcení cizím pachatelem nezmínil, ale z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že nikdo cizí do bytu nechodil. To spolu s chováním vedlejšího účastníka a se závěry znalců zkoumajících jeho duševní stav vedlo k závěru, že pachatelem nemůže být nikdo jiný. Žádné nové relevantní skutečnosti ani důkazy v návrhu předloženy nebyly a stěžovatelka se toliko snaží dát průchod svým iracionálním pochybnostem o pachatelství svého otce. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že obecné soudy učinily nesprávný závěr, že do bytu rodičů nikdo cizí nechodil, což má vyplývat z její výpovědi a výpovědi svědka J. H. Předchozí výpovědi stěžovatelky a J. H. však nevyvracejí skutečnosti, které stěžovatelka uvedla v návrhu na povolení obnovy řízení, totiž že vedlejší účastník krátce před útokem opakovaně přivedl do bytu proti vůli manželky cizí lidi. Především však nevyvrací ani skutečnost, že byt poškozené a vedlejšího účastníka navštívil cizí člověk, který urputně usiloval o odkoupení náušnic a měl možnost se seznámit s tím, kde jsou uloženy cennosti. Náušnice se v bytě po útoku nenašly spolu s dalšími cennostmi. Stěžovatelka obecným soudům přesvědčivě vysvětlila, že si tyto podstatné skutečnosti uvědomila až později, a to až po odvolacím řízení. Závěr vrchního soudu, že tvrzení o ztrátě předmětů z bytu je ničím nepodložené, je vůči stěžovatelce znevažující. Taktéž úvaha, že v průběhu vyšetřování nikdo variantu krádeže nezmínil, nemá místo v řízení o povolení obnovy řízení. Stěžovatelka označila konkrétní důkazy a uvedla konkrétní skutečnosti, které v době rozhodování nebyly obecným soudům známy. 7. Stěžovatelka dále odmítá závěr krajského soudu, že nemohlo dojít k útoku jiným předmětem. Stěžovatelka je schopna přesně popsat svícen, který se v bytě po útoku nenašel. Intenzita, se kterou byla poškozená napadena, svědčí o intenzivních ranách a kopancích, přitom však u vedlejšího účastníka nebyly zjištěny žádné podlitiny. Nadto údery musely být vedeny větší silou, než které by byl vedlejší účastník ve svém věku 87 let a zdravotním stavu schopen. Vedlejší účastník se také odmítal převlékat a žádné zakrvácené oblečení se nenašlo, což vyvrací verzi orgánů činných v trestním řízení, že měl čas se převléknout poté, co zavolal záchrannou službu. Obecné soudy rovněž nesprávně vyložily výpověď svědkyně D. H. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v soulad