IV.ÚS 1156/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1156/21 ze dne 25. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Skalského, zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem, sídlem Hlinky 155/86, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 15. února 2021 č. j. 54 Co 21/2021-66 a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 6. listopadu 2020 č. j. 16 EXE 732/2020-50, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ARJA REAL INVEST, s. r. o., sídlem Králova 279/9, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal toho, aby exekuce vedená proti němu jako povinnému pro vyklizení nemovitých věcí byla v celém rozsahu zastavena a současně se domáhal odkladu provedení exekuce do právní moci rozhodnutí o jeho návrhu na zastavení exekuce. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na odložení exekuce prováděné na základě pověření okresního soudu ze dne 1. 9. 2020 č. j. 16 EXE 732/2020-21. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil s odkazem na § 52 odst. 1 a § 54 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a § 266 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"). Okresní soud konstatoval, že podání dovolání stěžovatelem proti rozhodnutí, které je podkladem exekuce, nemá vliv na jeho vykonatelnost a není tudíž ani důvodem pro odklad provedení exekuce, když za významné pro vedení exekuce by bylo možné považovat pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu (jako soudu dovolacího), kterým by byla odložena vykonatelnost exekvovaného rozhodnutí. Současně se okresní soud odmítl zabývat věcnou správností exekvovaného rozhodnutí, které označil za závazné pro exekuční soud, když současně neshledal žádné mimořádné okolnosti, pro které by se od závaznosti pravomocného vykonávaného rozhodnutí soudu odchýlil. Okresní soud neshledal ani důvod pro odklad provedení exekuce z toho důvodu, že by stěžovatel či členové jeho domácnosti byli bezprostředně ohroženi provedením exekuce, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel ani netvrdí (natož, aby prokazoval), že provedení exekuce by znamenalo pro něj či pro příslušníky jeho rodiny jiné nepříznivé následky než ty, které jsou s provedením exekuce nutně spojeny. Stěžovatel navíc podle okresního soudu nedoložil, že by se ocitl v nepříznivé situaci, do níž se dostal bez svého zavinění, že tato situace je pouze přechodného charakteru, a že vedlejší účastnice nebude případným odkladem exekuce vážně poškozena. 3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud") bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud postupoval správně, zamítl-li návrh stěžovatele na odklad provedení exekuce. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že okresní soud důvodně nepřistoupil k odkladu provedení exekuce pouze na podkladě skutečnosti, že exekvované rozhodnutí bylo napadeno dovoláním jako mimořádným opravným prostředkem. Krajský soud dále konstatoval, že k jakémukoliv přezkumu věcné správnosti exekvovaného rozhodnutí ve vykonávacím řízení by mělo docházet jen v extrémních případech, přičemž v posuzované věci takový případ neshledal. Pro případný odklad provedení exekuce "vyklizením stěžovatele z bytu" neshledal důvody, a to ani v obecném odkazu stěžovatele na nepříznivou epidemiologickou situaci v České republice, ani v odkazu na obecná vládní opatření proti šíření koronaviru. Jde-li o samotné "vyklizení stěžovatele a členů jeho domácnosti z bytu", krajský soud připomněl, že přemístění osob, jakož i přemístění jejich osobních věcí, je pouze nezbytným logickým důsledkem provedení exekuce, ke kterému by musely přistoupit další jiné konkrétní okolnosti, které by mohly odůvodnit odklad provedení exekuce podle § 266 odst. 1 o. s. ř., jehož užití se stěžovatel rovněž dovolával. Stěžovatel však žádné takové konkrétní nepříznivé dopady netvrdil, natož, aby jejich existenci prokazoval. Za takové skutečnosti nelze podle krajského soudu považovat ani to, že stěžovatel obývá byt spolu s nezletilým dítětem, resp. že v bytě se nachází velké množství jeho osobních věcí. Stěžovatel tedy netvrdil ani neprokázal, že se nachází v takové nepříznivé situaci, která není jen přechodného charakteru (tedy je dočasná a lze očekávat v dohledné době její ukončení), a do které se navíc dostal bez svého zavinění, a že neprodlený výkon by jemu, nebo členům jeho rodiny, způsobil jiné nepříznivé následky, než ty, které jsou nutným výsledkem výkonu rozhodnutí, když s případným zrušením samotných vládních opatření a s odezněním epidemie nemoci covid 19 nelze spojovat případné ukončení nepříznivého stavu stěžovatele, jenž ani jím nebyl blíže objasněn. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud se nevypořádal s jeho argumentací a s jeho důkazními návrhy. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. Ú5 1135/17 [(N 200/87 SbNU 259), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ve kterém Ústavní soud vyslovil, že v důsledku opomenutých důkazů, kterými se soud bez řádného odůvodnění nezabývá, se stává celé rozhodnutí nepřezkoumatelné, a proto i neústavní. Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž plyne, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny v sobě zahrnuje i právo na racionální odůvodnění závěrů obecných soudů v jejich rozhodnutích. Stěžovatel namítá, že tyto nedostatky nenapravil ani krajský soud. Nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu i okresního soudu spatřuje stěžovatel dále v tom, že soudy nevyhověly jeho návrhu na zastavení (odložení) exekuce, přičemž tento závěr učinily bez provedeného dokazování, bez reflektování újmy hrozící stěžovateli v době pandemie plné omezení. Soudy opomenuly, že stěžovatel důvody pro zastavení exekuce co do přechodnosti svého postavení tvrdil a prokázal. Stěžovatel namítal, že v současné době nouzového stavu s řadou omezení a s přihlédnutím k nutné péči stěžovatele o pětiletého syna by trvání na neprodleném výkonu rozhodnutí při zohlednění vývoje případu a jeho příčin bylo nehumánní. Stěžovatel soudům popsal nepříznivou situaci, která nastala bez jeho zavinění a která může mít oproti běžné době nepříznivé a nepředvídané následky (např. ubytování nebylo možné bez zaměstnání či podnikání sjednat), avšak obecné soudy se těmito námitkami stěžovatele nezbývaly s odůvodněním, že veškerá argumentace stěžovatele brojí věcně proti exekučnímu titulu jako takovému, s čímž se stěžovatel neztotožňuje. Obecné soudy nehodnotily ani korektiv dobrých mravů (který směřuje zčásti proti exekučnímu titulu a zčásti proti jeho výkonu), ani délku lhůty k vyklizení do 15 dnů od právní moci rozsudku, která nereflektuje stěhovací náklady a tomu odpovídající čas potřebný pro vystěhování, ani nepřezkoumatelnost exekučního titulu, z něhož není patrné vypořádání se s podáními stěžovatele včetně neopomenutelných důkazů. Okresní soud pominul i argumentaci týkající se praktických otázek exekučního řízení. Stěžovatel dále poukazuje na to, že podal námitku podjatosti soudkyně ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 150/2017 (ve kterém byl vydán exekuční titul), "soudy však nehodlají k podanému dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti přihlédnout". Stěžovatel uzavírá, že obecné soudy při svém rozhodování dospěly ke skutkovým závěrům, které nereflektují učiněná skutková zjištění, a navíc byla stěžovateli fakticky úplně odňata možnost jednat před soudem, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (d