IV.ÚS 1158/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1158/17 ze dne 7. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Richarda Müllera, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2015 č. j. 26 Co 489/2015-86, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Okresního soudu v Berouně a 3. Mgr. Hany Petákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 18. dubna 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Richard Müller (dále jen "stěžovatel" nebo "žalovaný") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel rovněž namítá porušení článku 1 Ústavy České republiky. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Mgr. Hana Petáková (dále jen "žalobkyně") se dne 6. října 2015 obrátila na Okresní soud v Berouně s návrhem na vydání předběžného opatření, jímž by soud uložil žalovanému zdržet se jakýchkoliv dispozic (zejména zcizení či zatížení) se svým spoluvlastnickým podílem na blíže specifikovaném pozemku a rodinném domě (dále jen "nemovitosti"). 2) Svůj návrh žalobkyně odůvodnila tím, že dne 8. srpna 2013 uzavřela se žalovaným smlouvu o dílo, které spočívalo ve zhotovení stavby rodinného domu (tzv. na klíč), včetně vnějších prvků inženýrských sítí, jímky na dešťovou vodu a terénních úprav. Součástí smlouvy o dílo bylo i ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni v případě prodlení se zhotovením díla smluvní pokutu. Žalovaný se dle slov žalobkyně dostal do prodlení se zhotovením díla, které trvá více než jeden a půl roku. Žalobkyni proto vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, již vyčíslila na 2 016 000 Kč. Dle tvrzení žalobkyně má žalovaný jediný významný majetek, který případně může sloužit k uspokojení její pohledávky, a to spoluvlastnický podíl na uvedených nemovitostech. Poté, co žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě pohledávky, uzavřel žalovaný smlouvu o zřízení zástavního práva a o zákazu zcizení nemovitostí. Z tohoto důvodu měla žalobkyně za to, že jednání žalovaného založilo důvodnou obavu o ohrožení výkonu případného soudního rozhodnutí o smluvní pokutě. 3) Usnesením ze dne 8. října 2015 č. j. 23 Nc 52/2015-27 Okresní soud v Berouně (dále také jen "soud prvního stupně") nařídil předběžné opatření, jímž žalovanému uložil povinnost zdržet se jakéhokoliv nakládání s jeho spoluvlastnickým podílem na nemovitostech. Soud prvního stupně na základě listinných důkazů předložených žalobkyní shledal její obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí důvodnou. 4) K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 15. prosince 2015 č. j. 26 Co 489/2015-86 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se přitom plně ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně a doplnil, že zřízení zástavního práva k nemovitostem (jež žalovaný odůvodnil snahou o odkup druhého spoluvlastnického podílu a požadavkem úvěrující instituce na zřízení zástavního práva) by sice mohlo vést k rozmožení jeho majetku, ale za cenu přednostního uspokojení zástavního věřitele na úkor žalobkyně. 5) Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal následně žalovaný, v souladu s poučením obsaženým v daném rozhodnutí, dovolání. Usnesením ze dne 31. ledna 2017 č. j. 33 Cdo 5621/2016-121 Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. III. Stěžovatel je přesvědčen, že v projednávané věci obecné soudy nevěnovaly náležitý prostor posouzení, zda existuje obava, že by výkon soudního rozhodnutí bez nařízení předběžného opatření byl ohrožen (§ 74 odst. 1 o. s. ř.). Ačkoliv stěžovatel učinil právní jednání směřující k zatížení dotčených nemovitostí, učinil zároveň právní jednání, jež hodnotu jeho majetku podstatně zvyšuje. Z tohoto důvodu má stěžovatel za to, že odvolací soud se související námitkou zabýval zcela nedostatečně, čímž zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces a do práva vlastnit majetek. V tomto směru stěžovatel poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu, z níž plyne, že účastník řízení navrhující nařízení předběžného opatření, musí osvědčit existenci samotného nároku (nikoliv však bez pochybností) a v případě předběžného opatření požadovaného z důvodu obavy z ohrožení výkonu pozdějšího rozhodnutí též pravděpodobnost takového ohrožení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01). Stěžovatel následně předestírá své úvahy o tom, zda by při vzniku zástavního práva úvěrující instituce k nemovitostem skutečně byl ohrožen výkon rozhodnutí. Stěžovatel měl v úmyslu požádat o úvěr ve výši 2 500 000 Kč s tím, že do této výše by zástavním právem zřízeným k dotčeným nemovitostem byla zajištěna pohledávka úvěrující instituce. V případě následného výkonu rozhodnutí by nemovitosti jako celek měly vyšší hodnotu než kolik by činila pohledávka úvěrující instituce a nárok žalobkyně by tak nebyl ohrožen. Odvolací soud však dle názoru stěžovatele na celou věc nahlížel ryze formálně, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem projednávané věci. V neposlední řadě stěžovatel namítá, že odvolací soud se prý nevypořádal s jeho argumentací stran neosvědčení existence nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, a to přesto, že stěžovatel uvedl konkrétní argumentaci a důkazy o tom, že smlouva o dílo nebyla řádně, resp. vůbec, uzavřena. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas (srov. nález Ústavního soudu ze dne nález ze dne 5. listopadu 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/) osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadené rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup obecných soudů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s posouzením návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření obecnými soudy. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních používá tzv. omezený test ústavnosti, tedy přezkum spočívající pouze v posouzení kritérií, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad (článek 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (článek 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (článek 1 Ústavy, článek 2 odst. 2, 3 Listiny; viz nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 1263/16, pod bodem 21). Posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se při jejich vydávání nerozhoduje definitivně o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. dubna 2017 sp. zn. I. ÚS 1942/16). V tomto směru je třeba připomenout, že Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ve věci Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s. v. Česká republika ze dne 12. ledna 2012, č. stížnosti 12266/07, 40066/07, 36038/09 a 47155/09 konstatoval, že některými předběžnými opatřeními může být porušen článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Musí však součas