IV.ÚS 1159/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1159/20 ze dne 23. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, sídlem Semtín 81, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2020 č. j. 3 Tdo 1449/2019-824, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. dubna 2019 č. j. 13 To 125/2019-753 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. listopadu 2018 č. j. 12 T 21/2018-666, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených písemností se podává, že stěžovatel byl (vedle spoluobviněné O. M.) rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 11. 2018 č. j. 12 T 21/2018-666 uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným zčásti ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Za tento přečin a zločin a dále za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 2 T 66/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. 10 To 143/2017, a dále za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu, a přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. 7 T 218/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 14 To 48/2018, byl stěžovateli uložen podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušeny výroky o souhrnném trestu z rozsudků Okresního soudu v Semilech ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 2 T 66/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. 10 To 143/2017, a Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. 7 T 218/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 14 To 48/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na daný výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněnou O. M. na náhradě škody poškozenému J. V. částku 17 000 Kč. Dále byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit poškozené P. H. částku 122 892 Kč a poškozenému O. B. částku 966 405 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byli poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení občanskoprávní. 3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 4. 2019 č. j. 13 To 125/2019-753 zamítl podle § 256 trestního řádu. 4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 1. 2020 č. j. 3 Tdo 1449/2019-824 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnuje dosavadní průběh trestního řízení, ze svého pohledu popisuje průběh skutkového děje a tvrdí, že se u něj žádné prostředky nenašly, že nemá žádný účet ani majetek a že o uzavření úvěrových smluv nevěděl a ani nemohl při uzavírání smluv nijak rozhodnutí o poskytnutí finančních prostředků poškozenému O. B. ovlivnit. Podle jeho mínění jsou obžaloba i vydané rozsudky postaveny jen na výpovědích poškozených, přičemž ani jeden z poškozených nemá takový příjem, aby mohl uzavírat smlouvy o půjčkách a úvěrech na tak vysoké částky, jaké byly uzavírány. Stěžovatel je proto přesvědčen, že poškození se sami museli dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Podáním podnětu na zahájení jeho trestního stíhání se sami chtěli vyhnout úhradě dluhů z půjček, protože nebyli schopni vše zaplatit. Zdůraznil, že nebyly nalezeny mobilní telefony ani tablet, které měl podle závěru rozhodujících soudů získat. Má za to, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že byl účastníkem daného trestného činu. Je toho názoru, že učiněné skutkové závěry nelze považovat za přesné, úplné a akceptovatelné, přičemž pochybení nalézacího soudu nezhojil ani soud odvolací, který se podaným odvoláním zabýval jen povrchně, aniž by respektoval jednu ze základních zásad trestního řízení, a to presumpci neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že je silný diabetik a jeho zdravotní stav se ve výkonu trestu odnětí svobody zhoršuje. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatněnými námitkami brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodn