IV.ÚS 116/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 116/22 ze dne 1. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Janou Vitákovou, advokátkou, sídlem Revoluční 767/25, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2021 č. j. 91 Co 427/2021-1103 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. listopadu 2021 sp. zn. 61 Nc 2519/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a nezl. K. K., nezl. V. K., a S. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jakož i ústavněprávních principů zaručených v čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 90 Ústavy, v čl. 10 odst. 2 Listiny, v čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 8 a 14 Úmluvy, v čl. 5 přílohy č. 5 k Úmluvě, v Protokolu č. 7 k Úmluvě, v čl. 38 odst. 2 Listiny, v čl. 1 Úmluvy, v čl. 13 Úmluvy, v čl. 17, čl. 18 odst. 4, čl. 24 odst. 1 a v čl. 26 Paktu. 2. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením vydal předběžné opatření, podle něhož první a druhá vedlejší účastnice (nezletilé dcery stěžovatele a třetí vedlejší účastnice) byly svěřeny do péče třetí vedlejší účastnice po dobu ode dne předcházejícímu vánočním prázdninám do 28. 12. 2021 a do péče stěžovatele od 28. 12. 2021 od 18 hodin do posledního dne vánočních prázdnin. Třetí vedlejší účastnici obvodní soud uložil připravit nezletilé dcery ke styku se stěžovatelem a předat je stěžovateli ke styku v bydlišti stěžovatele s tím, že stěžovatel je povinen obě odevzdat třetí vedlejší účastnici v jejím v bydlišti. Obvodní soud rozhodl na základě stěžovatelova návrhu, aby vydal předběžné opatření, kterým by byly nezletilé dcery o vánočních prázdninách v roce 2021 odevzdány do jeho péče od středy 22. 12. 2021 od 18 hodin do neděle 2. 1. 2022 do 18 hodin, kdy třetí vedlejší účastnice by je měla předat a převzít v jejich původním bydlišti v P. Obvodní soud stěžovatelovu návrhu vyhověl jen zčásti, neboť nebylo prokázáno, že třetí vedlejší účastnice stěžovateli ve styku s nezletilými dcerami brání, když návrh rozsahu styku neodpovídá režimu vánočních prázdnin zavedenému v minulých letech. 3. K odvolání stěžovatele a třetí vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením změnil usnesení obvodního soudu a rozhodl, že nezletilé dcery se o vánočních prázdninách 2021 předávají do péče matky ode dne předcházejícího vánočním prázdninám od 18.00 hodin do 26. 12. 18.00 hodin a ode dne 28. 12. 15.00 hodin do 30. 12. 15.00 hodin a do péče otce ode dne 26. 12. 18.00 hodin do 28. 12. 15.00 hodin a ode dne 30. 12. 15.00 hodin do posledního dne vánočních prázdnin 18.00 hodin. Matce uložil povinnost předat nezletilé otci v jeho bydlišti a otci povinnost předat je v bydlišti matky. Ke změně usnesení obvodního soudu přistoupil městský soud s ohledem na to, že první a druhá vedlejší účastnice (obě děti nízkého věku) se dle obsahu spisu již poměrně dlouhou dobu nestýkají se stěžovatelem. Jejich zájem je hlavním kritériem rozhodování soudů a městský soud proto přizpůsobil rozsah nastavení styku tomu, že kontakt první a druhé vedlejší účastnice se stěžovatelem na dlouhou dobu ustal a je třeba styk znovu nastavit, a to způsobem šetrným pro obě nezletilé. Jejich předávání stanovil způsobem rovnoměrně zatěžujícím oba rodiče, když nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti, podle nichž by měla být zatěžována výhradně třetí vedlejší účastnice (městský soud nevyhověl návrhu stěžovatele, aby první a druhá vedlejší účastnice byly vždy předávány a přebírány v bydlišti stěžovatele, tj. v původním bydlišti obou dětí). II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel tvrdí, že oba soudy svá rozhodnutí opřely o neexistující důkazy, o neexistující návrhy a o neexistující zákonná ustanovení. Nevypořádaly se s jeho tvrzením, že měly-li by se první a druhá vedlejší účastnice stěžovateli předávat v bydlišti třetí vedlejší účastnice, styk stěžovatele s dětmi by byl prakticky pro chování třetí vedlejší účastnice zmařen. Obecné soudy také nezohlednily usnesení ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z něhož podle stěžovatele vyplývá, že změní-li jeden z rodičů jednostranně bydliště dítěte, je to podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku, přičemž by k předávání dítěte ke styku mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte. Soudy řádně nevysvětlily, proč tento závěr Ústavního soudu nerespektovaly. Stěžovatel vznesl námitku podjatosti proti soudcům senátu městského soudu, jenž vynesl napadené usnesení. Aniž by o této námitce bylo rozhodnuto, nebránilo to příslušnému senátu rozhodnout o předběžném opatření. Městský soud se v napadeném usnesení nevypořádal s vyjádřením stěžovatele k odvolání třetí vedlejší účastnice, které stěžovatel městskému soudu zaslal ve večerních hodinách dne 15. 12. 2021, tedy v den, kdy městský soud vydal napadené usnesení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení obvodního soudu, které svým rozhodnutím změnil městský soud, není Ústavní soud k rozhodování o ústavnosti takového rozhodnutí příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 8. Ústavní soud konstantně judikuje, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toli