IV.ÚS 116/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 116/24 ze dne 19. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Martinem Grobelným, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2023 č. j. 11 Tdo 845/2023-1359, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 2023 č. j. 5 To 3/2023-1210 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2022 č. j. 49 T 2/2022-991, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí trestních soudů. Tvrdí, že trestní soudy porušily jeho základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Trestní soudy podle stěžovatele také porušily závaznost nálezů Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Stěžovatel byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 4 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře deseti let. Čin spáchal následovně: ráno 24• 10. 2021 byl v restauraci v H. společně s poškozeným S. P. a svědkem D. O. Všichni tři se domluvili, že chtějí užít nějakou povzbuzující drogu. Stěžovatel nato získal od dealera drogu, kterou dealer nazval "speed", v podobě krystalického prášku, která byla přinejmenším psychotropní látkou pervitin (metamfetamin). Společně s poškozeným a svědkem za drogu zaplatili dealerovi dohromady 2 000 Kč. Stěžovatel pak drogu připravil k užití tak, že ji v množství zcela podle svého uvážení nasypal do hrníčku s čajem, v němž se rozpustila. Byť zhodnotil, že to je "hořké a hnusné", neučinil ani on, ani dealer nic pro to, aby obsah hrníčku zlikvidovali, naopak hrníček nechali k užití svědkovi, který jen trochu upil, a poškozenému, který vypil zbytek. Stěžovatel věděl, že poškozený předtím pil alkohol a užil jiné blíže nezjištěné drogy, současně věděl, že podávaná droga může přivodit smrt. Po chvíli se poškozenému překotně zhoršil zdravotní stav. V důsledku kombinované intoxikace směsí pervitinu, kokainu, extáze a alkoholu i přes veškerou odbornou lékařskou péči téhož dne zemřel. 3. Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele a spoluobžalovaného dealera rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výrocích o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy. Nově rozhodl tak, že dealer a stěžovatel jsou podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě majetkové škody částku ve výši 32 tis. Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 300 tis. Kč. Ve zbytku pak vrchní soud odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele a dealera odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel především kritizuje, že krajskému soudu "vnutil" závěr o stěžovatelově vině vrchní soud. Za stavu prakticky skončeného dokazování totiž dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatelovo jednání není trestným činem, neboť si jen opatřil drogu pro vlastní spotřebu. Proto stěžovatele propustil z vazby. Toto rozhodnutí však zrušil vrchní soud, který stěžovatele naopak ponechal ve vazbě. Současně vyslovil závěr o stěžovatelově vině, neboť drogu připravil k užití sobě i ostatním tím, že drogu z poskytnuté krabičky odsypal do hrníčku a přenechal pak k užití svědkovi i poškozenému. Z tohoto závěru pak vyšel krajský soud v rozsudku o vině stěžovatele. Stěžovatel tak byl odsouzen na základě hodnocení důkazů vrchním soudem, který však tyto důkazy nikdy sám neprovedl a tyto závěry vyslovil v nemeritorním (vazebním) rozhodnutí. Takový postup porušuje judikaturu zakazující, aby odvolací soud vnucoval své hodnocení důkazů soudu nalézacímu. V druhé části ústavní stížnosti pak stěžovatel poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou se nyní Nejvyšší soud dostal v napadeném usnesení do rozporu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem vyjma těch částí, kterými ústavní stížnost napadá výrok rozsudku krajského soudu o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy, neboť tyto výroky zrušil a nahradil vlastními výroky vrchní soud [v tomto rozsahu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo zrušeno, viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření trestních soudů. 7. Nejvyšší soud odmítl, že by porušil zákaz odepření spravedlnosti. Dovolání se věnoval dostatečně. 8. Vrchní soud se vyjádřil zejména k tvrzenému zásahu do práv stěžovatele ve fázi vazebního řízení. Upozorňuje, že jeho závěry v usnesení, kterým ponechal stěžovatele ve vazbě, byly toliko v rovině pravděpodobnosti, nikoli v rovině jistoty. Nehodnotil věc s konečnou platností, ale se zřetelem na § 67 trestního řízení pro účely rozhodování o vazbě. Vrchní soud nijak nepředjímal budoucí skutkové a právní závěry soudu nalézacího. K tomu vrchní soud odkazuje v podrobnostech na svůj rozsudek. 9. Krajský soud odmítá, že by mu vrchní soud jakkoli vnucoval svůj právní či skutkový názor. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta, neboť stěžovatel zjevně směřuje k tomu, že jednou v průběhu trestního řízení vyslovený názor by byl již soudem v dalším průběhu řízení nezměnitelný. To rozhodně není správný způsob uvažování ani směr, jímž by se měl proces rozhodování obecně (tedy nejen soudu) ubírat. 10. Všechna tři vyjádření zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovateli. V. Posouzení ústavní stížnosti 11. Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou třetí či dokonce čtvrtou instancí v systému obecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se správností aplikace jednotlivých zákonných ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem [srov. nález ze dne 21. 4. 1994 sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123) a z tohoto nálezu plynoucí konstantní judikaturu]. 12. Nelze především souhlasit s tezí, že vrchní soud jako soud rozhodující o stížnosti proti vazbě fakticky rozhodl o vině stěžovatele, neboť přehodnotil skutková zjištění krajského soudu. Zaprvé, vrchní soud nikdy, a to ani ve vazebním rozhodnutí, nepřehodnocoval skutkové závěry krajského soudu. Naopak, vyšel přesně z těch samých skutkových závěrů, které se prokázaly v řízení před krajským soudem, jen je jinak hodnotil po stránce právní. Proto nelze souhlasit s tím, že vrchní soud odlišně hodnotil věc po skutkové stránce, aniž sám dokazování zopakoval, a že "donutil" krajský soud toto odlišné "skutkové" hodnocení převzít. 13. Zadruhé, (právní) úvahy vrchního soudu ve vazebním rozhodnutí byly toliko předběžné povahy, byly spojeny s dalším vývojem dokazování, rozhodně nepředjímaly hodnocení celé věci. Jak k tomu již Ústavní soud v minulosti vysvětlil, ve vazebním řízení trestní soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají "pouze" existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. Ve vazebním zasedání se neprovádí dokazování, na základě kterého má být zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nález ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517), bod 13]. Proto skutkové ani právní závěry ve vazebních rozhodnutích uvedené nemohou závazně předurčovat výsledek řízení ve věci samé. 14. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem potud, že právní úvahy instančně vyššího soudu z vazebního rozhodnutí nejsou závazné - a nejsou ani neměnné, neboť jsou jen vyjádřením předběžného názoru a jsou podmíněny výsledky dalšího řízení. Na druhou stranu je samozřejmě racionální, pokud nalézací soud přihlédne též k odlišnému právnímu názoru instančně vyššího soudu, který vyjádřil ve vazebním řízení, byť předchozí právní názor nalézacího soudu byl jiný. Jak případně uvedl ve svém vyjádření krajský s