IV.ÚS 1163/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1163/08 ze dne 27. 4. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelů Z. H. a J. P., zastoupených JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 53, Pardubice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 7. 2004 sp. zn. 7 C 135/2000, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 3. 2007 sp. zn. 22 Co 489/2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. 22 Cdo 3765/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Dne 9. 5. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelé se touto ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jim garantována zejména čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. Ke skutkovému stavu možno stručně uvést následující: Dne 28. 12. 1964 zemřela právní předchůdkyně stěžovatelů. V závěti jim odkázala v ústavní stížnosti specifikovanou rodinnou usedlost (dále jen "nemovitosti"). Dědictví po právní předchůdkyni byli stěžovatelé nuceni, podle svého tvrzení, odmítnout. Předmětnou nemovitost tedy nabyl československý stát, resp. MNV v Pardubicích, a ten převedl správu k této nemovitosti svým rozhodnutím na MNV Staré Čivice s tím, že tato nemovitost se nesmí prodat, zastavit a musí se o ni pečovat. MNV Staré Čivice pak kupní smlouvou sepsanou notářským zápisem převedl tuto nemovitost na JZD Družba ve Svitkově, ačkoliv ji měl pouze spravovat. Dne 2. 7. 1968 pak byla registrována kupní smlouva, kterou uzavřelo JZD Družba ve Svitkově s nabyvatelkou označené nemovitosti paní M. V. Konečně dne 15. 2. 1983 paní M. V. prodala tuto nemovitost manželům Š., tedy vedlejším účastníkům řízení o této ústavní stížnosti (dále jen "vedlejší účastníci"). Po přijetí zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o půdě"), stěžovatelé uplatnili vlastnický nárok na předmětnou nemovitost, opírajíce jej o tvrzení, že tato nemovitost přešla na stát odmítnutím dědictví učiněným v tísni, tedy způsobem uvedeným v ustanovení § 6 odst. 1) písm. l) zákona o půdě. Řízení o tomto nároku posléze vyústilo v rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Okresního úřadu v Pardubicích, kterým bylo stanoveno, že každý ze stěžovatelů je jednou ideální polovinou spoluvlastníkem předmětné nemovitosti. Proti tomuto rozhodnutí brojili vedlejší účastníci mj. žalobou na určení, že předmětné nemovitosti patří do jejich společného jmění manželů. Takto koncipované žalobě vyhověl Okresní soud v Pardubicích dne 9. 7. 2004 svým rozhodnutím sp. zn. 7 C 135/2000 (nutno poznamenat, že před tímto rozhodnutím okresní soud v dané věci již rozhodoval, krajský soud mu však věc vrátil k dalšímu řízení). V rozsudku ze dne 9. 7. 2004 okresní soud konstatoval, že MNV Staré Čivice nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť ty mu byly svěřeny nadřízeným okresním národním výborem pouze do správy. Proto kupní smlouva, již ohledně nemovitosti uzavřel se jmenovaným jednotným zemědělským družstvem, jakož ani další navazující kupní smlouvy, nebyly uzavřeny platně. Vedlejší účastníci však podle názoru okresního soudu vlastnické právo k nemovitostem nabyli vydržením. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice k odvolání vedlejších účastníků rozsudkem ze dne 14. června 2005 č. j. 22 Co 68/2005-241 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k odlišnému hmotněprávnímu posouzení věci. Především zjistil, že žalovaní jsou na základě rozhodnutí Okresního úřadu - Okresního pozemkového úřadu v Pardubicích, jako oprávněné osoby podle zákona o půdě podílovými spoluvlastníky sporných nemovitostí. Zákon o půdě byl vydán k nápravě či zmírnění majetkových křivd, a proto umožnil vydání věci původním vlastníkům bez ohledu na vydržení; ustálená judikatura vydržení vlastnického práva v restitučním řízení podle krajského soudu nepřipouští. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali vedlejší účastníci dovolání, jemuž bylo Nejvyšším soudem vyhověno - rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení řešil otázku, zda vlastník, který věc vydržel, by mohl pozbýt vlastnické právo tak, že by věc byla vydána v restitučním řízení oprávněné osobě (aniž šlo o případ uvedený v § 8 odst. 1 zákona o půdě). Nejvyšší soud vyšel z toho, že podle § 5 odst. 1 zákona o půdě jsou povinnými osobami - až na v zákoně uvedené výjimky - stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona o půdě nemovitost drží. Fyzické osoby podle tohoto zákona nejsou povinnými osobami a nemovitosti v jejich vlastnictví nelze v restituci vydat. Jen v případě, že fyzická osoba nabyla od státu nebo jiné právnické osoby nemovitost, na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle zákona o půdě, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Soud pak na návrh oprávněné osoby rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby (§ 8 odst. 1 zákona o půdě - tato výjimka přitom platí i tehdy, dostane-li se v mezidobí tento majetek do majetkové sféry osoby, jež je pro povinnou osobu osobou blízkou). Nejvyšší soud z uvedeného dovodil, že pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k těmto nemovitostem vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost vydat v restituci, s výjimkou postupu podle § 8 odst. 1 zákona o půdě. Pokud k vydání nemovitosti někým jiným než jejím vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na vlastnické právo dosavadního vlastníka. Proto rozhodnutí o vydání nemovitostí stěžovatelům nemůže mít na existenci vlastnického práva vedlejších účastníků vliv. Je přitom nerozhodné, jakým způsobem vedlejší účastníci vlastnictví nabyli. Nadto Nejvyšší soud doplnil, že tento jeho právní názor neznamená popření cílů restitučních předpisů. Tyto předpisy totiž nesledovaly zmírnění křivd uvedením do předchozího stavu tam, kde odňaté věci přešly do vlastnictví fyzických osob. Z toho je zjevné, že až na uvedené výjimky chránily i restituční předpisy vlastnické právo fyzických osob, a dávaly mu přednost před restitučními nároky. Krajský soud, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, v novém odvolacím řízení rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 7. 2004 sp. zn. 7 C 135/2000 potvrdil (stalo se tak rozsudkem ze dne 15. 3. 2007 sp. zn. 22 Co 489/2006). Proti tomuto rozsudku tentokrát podali dovolání stěžovatelé - jejich dovolání však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. 22 Cdo 3565/2007 odmítnuto. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i všechna rozhodnutí k ústavní stížnosti přiložená, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, opakují argumenty, kterými se obecné soudy (zejména Nejvyšší soud) již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly. K věci samotné lze konstatovat, že judikatura Ústavního soudu týkající se restitucí, jakož i nápravy křivd z doby nesvobody, je velmi rozsáhlá a vznikala prakticky po celé období demokratizace české společnosti. Restituční zákonodárství se snaží napravit křivdy z doby nesvobody, ovšem nikoli absolutně, ale jen v mezích přesně stanovených. Absolutní náprava křivd by totiž sice na straně jedné znamenala nastolení úplné spravedlnosti pro konkrétního jednotlivce, na druhou stranu by v mnoha případech vyvolávala křivdy nové, nehledě na to, že by takovýto postup ve své podstatě znamenal destabilizac