IV.ÚS 1165/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1165/24 ze dne 23. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Vladislavem Šintákem, advokátem, sídlem Křížkovského 372/16b, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2024 č. j. 8 Tdo 1088/2023-1891, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2023 č. j. 8 To 50/2023-1786 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. dubna 2023 č. j. 53 T 16/2022-1679, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele vinným jednak zločinem znásilnění, jednak přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie, jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte a přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií. Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části rozsudku) v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 5. 2022 č. j. 2 T 63/2022-20 jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu uložil trest propadnutí věci. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu okresního soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajský soud podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku stěžovateli uložil ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. O nárocích poškozených na náhradu škody rozhodl podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatele také podle § 226 písm. a) trestního řádu zprostil obžaloby pro konkretizovaný skutek, jímž měl spáchat dílčí útok pokračujícího zločinu znásilnění, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stěžovatel stíhán. 3. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podali stěžovatel, státní zástupkyně (v neprospěch stěžovatele do výroku o trestu, výroku o ochranném opatření a výroku o nepřiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy) a poškození odvolání. Z podnětu odvolání státní zástupkyně a dvou poškozených Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek krajského soudu, a to ve výroku o trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích ve vztahu k označeným poškozeným, a stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu okresního soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nárocích na náhradu škody dvou poškozených rozhodl podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu. Odvolání těchto poškozených a stěžovatele vrchní soud podle § 256 trestního řádu zamítl. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že došlo k porušení práva na soudní ochranu, a to z hlediska přístupu státních zástupců i soudců k němu v celém průběhu trestního řízení, neobjektivního hodnocení skutků i jeho postojů a chování, jakož i nesprávné právní kvalifikaci jednání včetně hodnocení případné recidivy. Podle stěžovatele od orgánů činných v trestním řízení docházelo ke svévolnému a účelovému hodnocení důkazů i nerespektování a deformaci jejich obsahu (např. výsledků gynekologických vyšetření). Stěžovatel zdůrazňuje, že se s vědomím hrozby vysokého trestu doznal ke všem skutkům, a to i nad rámec zjištění policejního orgánu. Neměl proto důvod popírat případné spáchání jiných skutků, pro něž byl následně neprávem odsouzen. Vrchní soud stěžovateli vyměřil trest značně přesahující horní hranici dané trestní sazby. Mnohé z toho, co mu bylo kladeno za vinu, vychází jen z úvah soudců, zčásti postrádajících oporu v provedeném dokazování. Obecné soudy tudíž nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo. 6. Stěžovatel zpochybňuje závěry obecných soudů námitkami, že není přiměřené na recidivu odkazovat po čtrnácti letech od spáchání předchozího skutku a že nelze opodstatněně hovořit o speciální recidivě, neboť při spáchání původní trestné činnosti šlo o osoby "k sobě přiměřeného věku" ("14 versus 18 let") a při nyní posuzovaných skutcích o pachatele ve věku cca 32 let a poškozené děti ve věku 5 až 8 let. Podle stěžovatele nebyly v konkrétním případě naplněny podmínky pro zvýšení trestu vrchním soudem, a to výrazně nad horní hranici dané trestní sazby. Dovozuje, že z ústavněprávních hledisek neobstojí ani uložení povinnosti nahradit nemajetkovou újmu poškozeným v částce, která je pro něj likvidační a u níž soudy připustily, že odpovídajícím závazkům zjevně nebude schopen dostát (neboť nemá jakýkoliv majetek, ve výkonu trestu jsou jeho příjmové možnosti omezené, přičemž je povinen hradit náklady s ním spojené i výživné svým dětem). 7. Stěžovatel tvrdí, že došlo k jeho odsouzení i pro skutky, které nebyly prokázány. Obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost ani závěrům znaleckých posudků, které byly značně formalizované s nápadně stejnými závěry u všech dětí z rodiny Novotných (jedná se o pseudonym), přičemž zejména v části uváděných následků na psychice a chování byly v rozporu s jinými důkazy, zejména prokázaným chováním dětí, které stěžovatele i po tvrzených skutcích navštěvovaly a měly k němu vesměs pozitivní vztah. Stěžovatel rovněž poukazuje na rozpor znaleckých posudků s výpovědí otce nezletilých, podle kterého se děti chovají normálně a nic negativního se na nich neprojevuje, a s výslechem ředitelky mateřské školky, kam děti docházely. 8. Státní zastupitelství i soudy diskriminačně odmítaly dohodu o vině a trestu, odkazovaly na opakovanou recidivu stěžovatele, aniž by vzaly v potaz, že k jednomu ze dvou předchozích trestů v důsledku amnestie již nesmí být přihlíženo, zlehčovaly doznání ke spáchaným skutkům, a přehlížely závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinické psychologie a sexuologie, v němž se uvádí, že u stěžovatele schopnost ovládací byla v důsledku sexuální deviace snížena měrou podstatnou. Informuje, že medikaci vysadil s dobrozdáním lékařů. 9. Závěrem stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že se nezabýval jeho námitkami, zejména co do neadekvátního zpřísnění trestu odnětí svobody vrchním soudem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 11. Napadá-li stěžovatel rozsudek krajského soudu v částech, v nichž byl zrušen rozsudkem vrchního soudu, není Ústavní soud příslušný k rozhodování o jeho ústavnosti (není povolán rušit, co již bylo změněno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 7