IV.ÚS 1166/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1166/19 ze dne 29. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. února 2019 sp. zn. UL 4/2019, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 4. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 2. 2015 č. j. 40 PP 63/2015-20 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody uloženého Okresním soudem v Teplicích ve věcech sp. zn. 2 T 141/2014 a sp. zn. 23 T 97/2013, přičemž stěžovateli byla uvedeným usnesením stanovena zkušební doba v trvání tří let. 3. V průběhu zkušební doby byl stěžovatel trestně stíhán a pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. 9. 2017 č. j. 4 T 118/2017-207 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2017 č. j. 4 To 408/2017-242 pro spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákoníku. 4. Poté bylo usnesením okresního soudu ze dne 22. 1. 2018 č. j. 40 PP 63/2015-71 rozhodnuto, že stěžovatel vykoná zbytek trestů, ze kterých byl podmíněně propuštěn předchozím usnesením, přičemž okresní soud v souladu s § 136 odst. 3 trestního řádu své usnesení písemně neodůvodnil. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2018 nicméně plyne, že okresní soud provedl dokazování spisem Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 4 T 118/2017 a stěžovatel v rámci výslechu toliko uvedl, že byl v průběhu zkušební doby odsouzen pro spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku. 5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018 č. j. 8 Tdo 469/2018-I.-31, tedy vydaného poté, co stěžovatel nastoupil do výkonu zbytku trestu, bylo rozhodnuto tak, že podle § 265k odst. 1 trestního řádu byly zrušeny odsuzující rozsudky Okresního soudu v Teplicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem (popsány v bodě 3 tohoto usnesení), dále podle § 265k odst. 2 trestního řádu byly zrušeny další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Teplicích bylo podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 6. V návaznosti na výše popsané usnesení Nejvyššího soudu byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 9. 2018 č. j. 4 T 117/2017-342 zproštěn obžaloby. Soud dospěl k závěru, že v obžalobě označený skutek není trestným činem, neboť v rozhodném období bylo soužití stěžovatele s jeho družkou v zásadě klidné, ale došlo v něm ke čtyřem incidentům, které byly výjimečným excesem z běžného jednání stěžovatele vůči poškozené. Startérem incidentů bylo ve třech případech provokující chování poškozené, nadto sama poškozená se při incidentech snažila zasáhnout stěžovatele na citlivých místech, provokovala jej. Bylo také prokázáno, že nejméně v jednom případě poškozená fyzicky napadla stěžovatele. První tři ze čtyř incidentů lze definovat jako vzájemné partnerské potyčky či spory, při kterých o domácím násilí hovořit nelze. Je sice nesporné, že se jednání a chování stěžovatele vymykalo běžným a standardním vzorcům partnerského soužití, avšak i přes skutečnost, že se vůči poškozené dopouštěl neadekvátních fyzických ataků, takové jednání nenabylo míry, intenzity a komplexní povahy, aby jej bylo možné právně kvalifikovat jako týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku. 7. Podáním ze dne 12. 6. 2018 se obhájkyně stěžovatele ve věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 40 PP 63/2015 domáhala propuštění stěžovatele z výkonu zbytku trestu (ze kterého byl stěžovatel původně podmíněně propuštěn) s tím, že má za to, že jestliže byla Nejvyšším soudem podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušena "rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující", týká se to i rozhodnutí o výkonu zbytku trestu v jiné věci. Okresní soud na tento podnět reagoval přípisem ze dne 29. 6. 2018, v němž vysvětlil, že § 265k odst. 2 trestního řádu nedopadá na rozhodnutí o vykonání zbytku trestu v jiné trestní věci a nelze tedy bez dalšího stěžovatele propustit z výkonu trestu odnětí svobody. 8. Ve věci byl také podán podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Ve spisu bylo založeno stanovisko Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 25. 1. 2019, z něhož plyne, že ministr spravedlnosti dospěl k závěru, že v dotčené věci bylo rozhodnuto o výkonu zbytku trestu spravedlivě, neboť chování stěžovatele v rozhodné době - byť nedosáhlo intenzity trestného činu - nelze označit za vedení řádného života, kterého je třeba pro rozhodnutí soudu o osvědčení ve zkušební době podmíněného propuštění. 9. Dne 18. 2. 2019 bylo k návrhu obhájkyně stěžovatele na určení lhůty podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto krajským soudem napadeným usnesením, že se návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu zamítá. Krajský soud zrekapituloval dosavadní průběh v dotčeném řízení a v řízení vedeném Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 4 T 117/2017 a uvedl, že obhájkyně stěžovatele se svým návrhem domáhala určení lhůty k provedení úkonu spočívajícího v rozhodnutí o návrhu na propuštění stěžovatele z výkonu trestu ze dne 12. 6. 2018. Podle krajského soudu slouží institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle zákona o soudech a soudcích k ochraně proti nečinnosti, přičemž o návrhu rozhodující soud (soud nadřízený) může určit lhůtu k provedení jen takového procesního úkonu, jehož provedení je podle procesní právní úpravy a dosavadního průběhu řízení nepochybné, takže může být učiněn závěr, že právě u tohoto úkonu dochází k průtahům, když i nadřízený soud musí respektovat nezávislost soudu, kterému má být lhůta k provedení úkonu určena v jeho rozhodovací činnosti. V daném případě je však zcela zřejmé, že okresní soud reagoval na podnět obhajoby a odsouzeného, podle které by měl být propuštěn podle jejich právního názoru z výkonu trestu odnětí svobody přípisem. Jinak ostatně ani reagovat nemohl, protože rozhodnutí, že se nepropouští z výkonu trestu odnětí svobody (šlo by o jakýsi antipříkaz k propuštění), prostě vydat nelze. V této situaci nenastupuje "automatismus" zrušení rozhodnutí podle § 265k odst. 2 trestního řádu proto, že o vykonání zbytku trestů muselo být rovněž rozhodnuto v dotčené trestní věci, tedy vykonání zbytku trestu taktéž nenastoupilo automaticky bez dalšího z toho důvodu, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen (v té době) za spáchání trestného činu ve zkušební době. Bylo třeba samostatného rozhodnutí, kterým byl výkon zbytku trestů nařízen. Stejně tak ale například mohlo být rozhodnuto i jinak, veřejné zasedání mohlo být odročeno na neurčito, podmíněné propuštění mohlo být ponecháno v platnosti. Mezi rozhodnutím zrušeným Nejvyšším soudem a nařízením výkonu zbytku trestů tak stojí ještě další rozhodnutí, které je pravomocné a vykonatelné. Jestliže tedy spatřuje stěžovatel průtahy v řízení v tom, že okresní soud neučinil úkon, který není oprávněn učinit, pak k průtahům docházet nemůže, pročež byl návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu zamítnut. II. Argumentace stěžovatele 10. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že ihned poté, co zjistil, že došlo ke zrušení rozhodnutí, která zakládala důvod výkonu trestu, ze kterého byl původně podmíněně propuštěn, sdělil tyto skutečnosti okresnímu soudu, který rozhodoval o výkonu zbytku trestu. Je přesvědčen, že okresní soud a krajský soud vykládají ustanovení § 265k odst. 2 trestního řádu nepřiměřeně restriktivním způsobem, v jehož důsledku dochází k zásahu do základních práv stěžovatele, a že rozhodnutí okresního soudu, kterým byl nařízen zbytek výkonu trestu, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu jako rozhodnutí obsahově navazující na Nejvyšším soudem zrušené rozsudky v jiné trestní věci stěžovatele vedené Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 4 T 118/2017. K tomuto závěru vede stěžovatele to, že pro danou situaci neexistuje žádný opravný prostředek vyjma stížnosti pro porušení zákona, kterou však na základě svého uvážení může (avšak nemusí) podat ministr sprave