IV.ÚS 1169/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1169/15 ze dne 19. 9. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vítězslava Obra, PhD., zastoupeného Mgr. Pavlem Fexou, advokátem se sídlem Melantrichova 20, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči č. j. 3 T 156/2012-3456 ze dne 21. 7. 2014 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 465/2014-3530 ze dne 18. 12. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem č. j. 3 T 156/2012-3456 ze dne 21. 7. 2014 Okresní soud v Třebíči (dále též "okresní soud") podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zprostil obžaloby M. G., K. S. a I. V. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin poškozování věřitele dle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Obžalovaní se vytýkaného skutku měli dopustit, stručně řečeno, tak, že po společné předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s úmyslem poškodit věřitele společnosti G.-V, s. r. o. (dále jen "společnost"), odstranili aktiva této společnosti, kdy z účtu dané společnosti postupně vybrali finanční hotovost celkem ve výši 5 725 000 Kč, dále realizovali prodej nemovitostí - nebytových prostor a tří motorových vozidel. Získané finanční prostředky obžalovaní poté nepoužili na úhradu pohledávek věřitelů, jimž tak měli způsobit škodu ve výši nejméně 6 620 739 Kč. Zprošťující rozsudek okresní soud odůvodnil nutností respektovat zásadu in dubio pro reo, jelikož z obsahu provedených důkazů neměl za bezpečně prokázané, že by se obžalovaní trestné činnosti, popsané v podané obžalobě, dopustili. Poškozené věřitele (mezi nimi i stěžovatele) soud odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání uplatněná proti rozhodnutí okresního soudu byla usnesením Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") č. j. 7 To 465/2014-3530 ze dne 18. 12. 2014 zamítnuta. Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči bylo shledáno nedůvodným (výrok I.) a na odvolání stěžovatele a dalšího poškozeného krajský soud nahlížel jako na podané osobou neoprávněnou (výrok II.). Stěžovatel se s takovým výsledkem řízení nespokojil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Namítal, že obecné soudy se řádně nevypořádaly se všemi důkazy a důkazními návrhy, které jim byly předloženy, provedené důkazy hodnotily v rozporu s jejich obsahem, načež přijaly skutková zjištění, které jsou s těmito důkazy v extrémním nesouladu. Rovněž posouzení věci obecnými soudy vykazovalo známky iracionality a libovůle, neboť pomíjelo v řízení prokázané skutečnosti i platné právo. Podle názoru stěžovatele soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích zcela extrémním způsobem vyložily a aplikovaly zásadu in dubio pro reo. Vycházely přitom z důkazů obhajoby, z nichž mělo vyplývat, že první a druhý obžalovaný některé závazky společnosti uhradili. Stěžovatel má za to, že tato skutečnost, i pokud by byla prokázána, není s to zpochybnit vinu obžalovaných, neboť případné vyrovnání pohledávek několika věřitelů nikterak nevyvrací úmysl obžalovaných poškodit ostatní věřitele společnosti. Za právně relevantní stěžovatel považuje naopak okolnost, že majetek vyvedený ze společnosti nebyl k uspokojení jejích věřitelů užit v celém rozsahu. Stěžovatel současně vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že postup obžalovaných nelze hodnotit jako účelový směřující k poškození věřitelů. Podle něj tento závěr neodpovídá reálné důkazní situaci, která svědčí jednoznačně o tom, že jednání obžalovaných neslo typické znaky "vytunelování" obchodní společnosti a následného zbavení se zadlužené společnosti za pomoci "bílého koně". Pakliže obecné soudy uvěřily verzi obžalovaných o standardním převodu nepředlužené společnosti, bylo jejich povinností zabývat se přinejmenším trestností jednání třetího obžalovaného K. S., vystupujícího v daném případě jako tzv. bílý kůň. V souladu s tvrzením obhajoby měl tento obžalovaný při podpisu smlouvy o převodu obchodních podílů ke společnosti od zbylých dvou obžalovaných obdržet v hotovosti částku ve výši cca 7 milionů Kč, kterou však nepoužil na úhradu pohledávek věřitelů společnosti ani ji neposkytl do majetkové podstaty společnosti. Podle mínění stěžovatele nebylo tedy logicky možné, aby obecné soudy všechny obžalované zprostily obžaloby s poukazem na zásadu in dubio pro reo. K dalším pochybením obecných soudů, jež v ústavní stížnosti podrobně popisuje, stěžovatel řadí nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí a diametrálně odlišná skutková zjištění obecných soudů stran schopnosti společnosti před převodem obchodních podílů dostát svým závazkům, kdy kritice podrobuje zejména důkazně nepodložený závěr odvolacího soudu o solventnosti společnosti. Poškození svých práv stěžovatel dovozuje též z postupu okresního soudu, který mu doručoval usnesení krajského soudu o několik týdnů později než obžalovaným a státnímu zástupci, čímž mu znemožnil "účinně komunikovat s nejvyšším státním zastupitelstvím ohledně potřeby podat ... dovolání". Ústavní soud přezkoumal stížnostní návrh stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není důvodný. Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, napadajících rozhodnutí o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, v minulosti již vyjádřil. Opakovaně přitom zdůraznil, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, z čehož vyplývá, že zásadně neexistuje ústavněprávní "nárok" třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána, souzena nebo dokonce odsouzena [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61]. Zároveň však Ústavní soud uvedl, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)]. Jakkoliv tedy v těchto případech Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení po stránce věcné, musí se zabývat tím, zda postup dotčených orgánů, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. To znamená, zda proběhlo řádné a adekvátní trestní vyšetřování a zda příslušné státní orgány jednaly kompetentně a efektivně. Jinými slovy, povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků, a nikoli výsledku [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 (N 216/79 SbNU 475) a nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, dostupný na http://nalus.usoud.cz]. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, kterou přebírá Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti, současně vyplývá, že povinnost účinné trestněprávní ochrany se uplatní zejména u zásahů do nejzákladnějších práv chráněných čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. čl. 6 Listiny, tedy práva na život [nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], zákazu mučení a nelidského a ponižujícího zacházení zaručeného čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161); nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016] a zákazu nucených prací a práva na ochranu osobní svobody dle čl. 4 a 5 Úmluvy, resp. čl. 8 Listiny (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016) a zcela výjimečně také u čl. 8 Úmluvy, zakotvujícího právo na respektování rodinného a soukromého života. Ústavní soud v tomto směru tedy posuzuje, jakou povahu měl skutek, který má být vyšetřen, a jaké konkrétní základní