IV.ÚS 117/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 117/20 ze dne 20. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího M. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2019 sp. zn. 6 Tdo 1169/2019, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2019 sp. zn. 3 To 6/2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. listopadu 2018 sp. zn. 29 T 7/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), (bod 1 rozsudku), zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 2 rozsudku) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku (bod 3 rozsudku), kterých se dopustil jednáním popsaným pod body 1) až 3) výroku o vině citovaného rozsudku. Za jednání uvedená ve výroku rozsudku krajského soudu, jakož i za jednání uvedené ve výroku rozsudku Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 34 T 63/2016, stěžovatele odsoudil podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud stěžovatele zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 34 T 63/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodl o nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy. 3. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel a státní zástupce (do výroku o trestu) odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") nadepsaným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil při nezměněném výroku o vině podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil stěžovatele pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 34 T 63/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 259 odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek doplnil tak, že podle § 229 odst. 2 tr. řádu byli poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 256 tr. řádu odvolání stěžovatele zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje dostatečnou přesnost a určitost popisu skutku pod bodem 2) rozsudku krajského soudu. Obrací pozornost k jednotlivým částem skutkové věty, přičemž polemizuje s tím, zda lze dané jednání označit za týrání svěřené osoby, a soudům vytýká "velmi vágní, neurčité a široké" formulace, přehlížení aktivní role manželky ve vzájemných slovních konfliktech, zaměňování přiměřeného trestání dětí s jejich týráním a opomenutí pohnutky pro omezování pohybu dětí po okolí místa bydliště spočívající v jejich ochraně před úrazem při dopravní nehodě (nedaleko se nachází hlavní silnice mezi Zlínem a Vsetínem). Dále označuje některá jemu přičítaná jednání za smyšlená a nevyplývající z jakéhokoli důkazu. V této souvislosti uvádí, že zjištěná posttraumatická stresová porucha u poškozených nezletilých nedosáhla takové intenzity, aby mohla být kvalifikována jako těžká újma na zdraví, přičemž navíc nebylo vůbec prokázáno, že by uvedená porucha vznikla v souvislosti s jeho jednáním. 6. Stěžovatel rovněž dává najevo pochybnosti o hodnověrnosti poškozené Evy S. (jedná se o pseudonym), přičemž má za to, že celé jeho obvinění stojí pouze na její výpovědi a řada okolností je prokazována právě toliko tímto způsobem. Stěžovatel uvádí, že poškozená Eva S. podobně manipulativním způsobem popsala svoji návštěvu u znalkyně MUDr. Evy Rozsívalové, která označila její projevy za teatrální, hysteriózní až bizarní. 7. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že u poškozené Evy S. nebyly shledány symptomy posttraumatické stresové poruchy, jakož ani skutečnost, že sdělovala-li tato poškozená ostatním osobám svoji interpretaci okolností, nejde o dostatečný důkaz toho, že skutečně byla vystavena popisovanému jednání z jeho strany. Poškozená byla schopna prosazovat své názory a není pravda, že s ním setrvávala kvůli strachu. 8. Stěžovatel má za to, že výpovědi poškozené Evy S. jsou zatížené řadou nesrovnalostí s ostatními důkazy. Znalkyně MUDr. Eva Rozsívalová uvedla, že nezletilí stěžovatele nemohli vnímat jako bohatého a štědrého donátora za předpokladu, že je pravdou, že jim ničil hračky před jejich zraky. 9. Dle stěžovatele se ho nezletilí nebáli, o čemž svědčí i skutečnost, jakým způsobem se k sobě navzájem chovali. Tvrzení poškozené Evy S. vyvrací výpovědi několika svědků, dle nichž u nezletilých nebyly přítomné jakékoli známky fyzického napadení. Případná posttraumatická stresová porucha se mohla projevit v důsledku chování jiných osob, a sice poškozené Evy S. či jejího partnera Nováka (jedná se o pseudonym). 10. Stěžovatel má za to, že soudy nedostály požadavkům na standardy dokazování, kdy šlo o situaci "tvrzení proti tvrzení"; s ohledem na uvedené okolnosti měly postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení výpovědí poškozené Evy S. a rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 13. V dané věci, se zřetelem k obsahu