IV.ÚS 117/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 117/22 ze dne 22. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LOSL s. r. o., sídlem Dukelských hrdinů 2585, Rakovník, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Jablonského 640/2, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č. j. 23 Cdo 2828/2021-237 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2021 č. j. 30 Co 22/2021-198, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PURA-KOMERC DOO BEOGRAD, sídlem Lole Ribara 2, Bělehrad, Srbská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích práv chráněných ústavním pořádkem, a to do principu autonomie vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 2. 12. 2020 č. j. 3 C 237/2018-153 zastavil řízení, v němž se vedlejší účastnice domáhala na stěžovatelce zaplacení částky 20 500 eur s příslušenstvím, a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 131 435,37 Kč a na účet okresního soudu na nákladech státu částku 8 636,80 Kč. Uvedený soud přisvědčil stěžovatelčině námitce nedostatku pravomoci soudu z důvodu uzavřené rozhodčí doložky. 3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že se řízení nezastavuje, a to s odůvodněním, že k platnému uzavření rozhodčí doložky nedošlo. Uvedený soud pro to uvedl tři samostatné důvody. Prvním z nich bylo, že zmocněnec vedlejší účastnice, Jovica Kocevski, neměl potřebné jazykové znalosti a s obsahem příslušných smluv obsahujících rozhodčí doložku nebyl dostatečně seznámen, přičemž v minulosti smlouvy o tomto obsahu nebyly mezi účastnicemi uzavírány. Druhý důvod spočíval v tom, že tyto smlouvy, resp. v nich obsažené rozhodčí doložky nenabyly účinnosti. Třetím důvodem bylo, že k uzavření rozhodčí doložky nebyl výše jmenovaný řádně zmocněn, neboť rozhodčí smlouva (doložka) může být platně uzavřena jen písemně, a pro její uzavření je tak třeba, aby tuto formu měla i plná moc, kterážto podmínka však nebyla splněna. 4. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud se zabýval přípustností dovolání u prvního a třetího důvodu, přičemž v posledním případě konstatoval nepřípadnost stěžovatelčina odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2018 sp. zn. III. ÚS 669/17 (N 140/90 SbNU 285) z důvodu, že krajský soud nedovodil výkladem právního předpisu zákaz soukromoprávního jednání, ale použil § 3 odst. 1 větu první zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon č. 216/1994 Sb."), a § 441 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, když na základě jejich interpretace dovodil požadavek na formu průkazu zmocnění k zastoupení při soukromoprávním jednání. V pořadí druhým právním závěrem, na kterém bylo dovoláním napadené usnesení krajského soudu současně založeno, se již Nejvyšší soud nezabýval, protože by se to na stěžovatelčiných poměrech nemohlo nijak projevit. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že obecné soudy neposkytly ochranu jejím právům, a to přes specifické okolnosti daného případu, které vyžadovaly citlivé zhodnocení, přičemž má za to, že vzhledem k požadavkům a trendům podnikatelského prostředí, požadavku poctivosti a principu respektu k autonomii vůle a k platnosti učiněných právních jednání, jakož i zavedené praxi stran je třeba dospět k jiným závěrům. Poukazuje na to, že se zmocněncem a nákupčím vedlejší účastnice spolupracuje dlouhodobě, vedlejší účastnice si ho dobrovolně vybrala, dobře si vědoma jeho omezených jazykových znalostí, a on sám potvrdil, že vědomě vždy podepisoval dokumenty mu předložené. Je proto podle stěžovatelky otázkou, zda případná nekompetentnost, lehkovážnost či neobezřetnost má jít k její tíži. S obsahem smluv, které obsahovaly rozhodčí doložku, byl navíc zmocněnec do určité míry seznámen a v řízení byla prokázána předchozí praxe, spočívající v tom, že i v minulosti jednala výlučně s ním a v deseti případech úspěšně obchod zrealizovala. Podle stěžovatelky je sjednávání rozhodčích doložek v mezinárodním obchodu běžné, tento institut je jistě znám i Srbům, a tudíž nejde o nějaké překvapivé ujednání. 6. Obecným soudům pak stěžovatelka vytýká přepjatý formalizmus při aplikaci § 553 občanského zákoníku, nezohlednění konkrétních okolností případu a nerespektování autonomie vůle smluvních stran při posuzování tzv. relativní nesrozumitelnosti právního jednání, a v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 571/06 (N 91/53 SbNU 171). Poukazuje na zásadu in favorem negotiti, jež plyne z § 574 občanského zákoníku a rozhodovací praxe Ústavního soudu [např. nález ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 882/16 (N 189/83 SbNU 99) - sc. výklad podle zásady potius valeat actus quam pereat] s tím, že zde je jednoznačná vůle uzavřít daný obchod, a tedy učinit příslušné právní jednání, a vytýká soudům, že svým přehnaně pečovatelským přístupem zasáhly do běžného obchodního vztahu. Dovolává se náležitého zohlednění skutečné vůle smluvních stran a její upřednostnění před jejím možná ne zcela zdařilým či co do jazykové bariéry problematickým vyjádřením, jak má plynout z nálezu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15 (N 171/82 SbNU 657). 7. Stěžovatelka současně odmítá "převzetí" právního názoru o relativní nesrozumitelnosti právního jednání v pracovněprávních vztazích, kde existuje zřetelný zájem na ochraně slabší strany (zaměstnance), na vztahy mezi podnikateli, jak učinil Nejvyšší soud, když poukázal na svůj rozsudek ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1760/2007. Argumentuje i § 1860 občanského zákoníku v tom smyslu, že uvedené ustanovení pamatuje na jazyk smlouvy jen při ochraně spotřebitele, a tudíž v obchodním styku jde k tíži strany, neovládá-li jazyk, v němž se realizuje právní jednání. Podle stěžovatelky se zkoumá srozumitelnost pouze potud, je-li právní jednání srozumitelně vyjádřeno jazykem, který ten, jemuž je určeno, ovládá natolik, aby pochopila jeho význam, což bylo splněno, protože pod kategorii nesrozumitelnosti nelze podřazovat vědomí a znalost adresáta právního jednání o jazyce smlouvy, neboť tuto znalost může adresát kdykoliv zpochybnit. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje na neudržitelnost výkladu Nejvyššího soudu, a to s ohledem na běžnou obchodní praxi a na přeshraniční rozměr dané otázky, přičemž tvrdí, že v německé úpravě se prosadila plná odpovědnost kontrahenta za právní důsledky svého podpisu na smlouvě, i když jejímu obsahu pro jazykovou bariéru ne zcela rozumí. 8. Obecným soudům stěžovatelka také vytýká, že si nepoložily otázku, zda lze po ní spravedlivě požadovat, aby snášela nepříznivé právní následky nevhodného výběru zmocněnce, přičemž upozorňuje, že si neumí představit, že by jakýkoliv obchodník kvůli sebemenším pochybnostem, zda zmocněnec dokonale rozuměl obsahu smlouvy, odmítl lukrativní obchod, zvláště když podobné obchody dojednával v minulosti. Podstatné podle stěžovatelky je i to, že zmocněnec ovládal pouze srbštinu. V této souvislosti poukazuje na rozhodovací praxi, z níž lze dovodit, že v posuzovaném případě by bylo možné platně smlouvu uzavřít jen v srbském jazyce. 9. Stěžovatelka pro skutkové odlišnosti odmítá poukaz Nejvyššího soudu na usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. 32 Cdo 4459/2014, neboť vedlejší účastnice nečelí jednání svého samozvaného zmocněnce, který by bez přípravy na její provozovně podepsal cizojazyčnou smlouvu. Jovica Kocevski byl vyslán, aby zajistil příslušný obchod, takže vedlejší účastnice měla plnou kontrolu nad tím, jakého zástupce do cizojazyčného prostředí vyšle, a mohla tak zabránit tomu, aby se zavázal v nevhodném rozsahu nebo k plnění, které jen pr