IV.ÚS 1171/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1171/15 ze dne 3. 11. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Jitky Skaličkové, Karla Svobody, Oldřicha Virtha, Kláry Běhounkové a Magdaleny Dzivijakové, všech zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 10, proti části výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014 č. j. 30 Cdo 344/2013-306, ve znění opravného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 344/2013-336, vymezené větou za středníkem, která zní "ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobců a), b), c), e), f), g) a h) odmítá", za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - České národní banky, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 28, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. dubna 2015, navrhli stěžovatelé zrušení části v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 19. března 2012 č. j. 68 Co 502/2011-221 byl k odvolání osmi žalobců potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 11. března 2011 č. j. 18 C 213/2009-129, jímž byla zamítnuta jejich žaloba. Touto žalobou se žalobkyně Jitka Skaličková domáhala zaplacení částky 944 118,02 Kč s příslušenstvím, žalobce Karel Svoboda částky 152 277,10 Kč s příslušenstvím, žalobce Oldřich Virth částky 152 277,10 Kč s příslušenstvím, žalobce Ing. Jaroslav Hruška částky 45 683,13 Kč s příslušenstvím, žalobkyně Klára Běhounková částky 685 246,95 Kč s příslušenstvím, žalobkyně Magdalena Dzivijaková částky 167 504,81 Kč s příslušenstvím, žalobce Karel Hnízdil zaplacení částky 2 543 027,57 Kč s příslušenstvím a žalobkyně Helena Žďárská částky 380 692,75 Kč s příslušenstvím. Všichni žalobci zakoupili mezi březnem 1995 až únorem 1996 podílové listy vydané Investiční společností FUTURUM, a.s., čímž se stali podílníky Podílového fondu FUTURUM AURUM. Tyto částky představují náhradu škody, jež jim měla vzniknout vůči státu z důvodu, že Česká národní banka (resp. Ministerstvo financí jako orgán, který tehdy vykonával příslušnou pravomoc) zanedbala svůj dozor nad činností uvedené investiční společnosti a umožnila tak defraudaci jejího majetku. Po ukončení likvidace a insolvenčního řízení obdrželi žalobci nazpět pouze přibližně 65 % ze své tehdejší celkové investice. Žalované částky tak představují rozdíl mezi vloženými finančními prostředky a částkou, která jim byla po likvidaci fondu zpět vyplacena, a dále ušlý zisk za celou dobu, kdy nemohli s finančními prostředky nakládat, a to ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky. 3. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že žalobci žalobou uplatnili nárok na ušlý zisk odpovídající výnosu, jehož by dosáhli, pokud by peněžní prostředky uložili na běžný účet u banky. Ke svému tvrzení zároveň označili jako důkazy vysvětlení pojmů diskontní sazby, jakož i přehled vývoje měnových nástrojů České národní banky. Tyto důkazy ovšem uvedený soud nepovažoval za postačující pro závěr, na kolik se předpokládaný přínos k majetku žalobců snížil v důsledku tvrzené škodní události. Ušlý zisk musí být totiž tvrzen a prokázán konkrétními okolnostmi, z nichž lze dovodit jeho výši. Nepostačuje pouhé hypotetické tvrzení, že žalobci by získané finanční prostředky uložili na běžný úrok, a vysvětlení, že svým předchozím chováním, tedy investicí v rámci kolektivního investování, prokázali záměr finanční prostředky investovat a zároveň minimalizovat rizika, která by pro ně vyplývala z individuálního podnikání. Žalobci tudíž neprokázali, že by jim vznikla škoda v podobě ušlého zisku. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") rozsudkem ze dne 21. května 2014 č. j. 30 Cdo 344/2013-306 tak, že jej ve vztahu k žalobci Ing. Jaroslavu Hruškovi odmítl jako nepřípustné [podle § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť v jeho případě bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč] (výrok I) a v rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o nárocích ostatních žalobců, oba výše uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvnímu stupně (výrok II). Dovolání shledal přípustným a zároveň důvodným v otázce posouzení splnění předpokladů odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Podle předchozí judikatury Nejvyššího soudu, od níž se odvolací soud odchýlil, totiž - stručně řečeno - orgán dohledu mohl zabránit defraudaci finančních prostředků některých z podílníků uložením sankcí. 5. Přípustnost dovolání naopak nebyla shledána ve vztahu k posouzení nároku žalobců na náhradu ušlého zisku. Žalobci namítali, že v důsledku nesprávného úředního postupu došlo v jejich majetkové sféře ke škodě spočívající v tom, že se nezvětšila o majetkové užitky, které by jim bývaly plynuly, jestliže by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a jestliže by se jim financí, které do investičního fondu vložili, dostalo dříve a v plné výši. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž musí být v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci majetková újma způsobená tím, že takový postup zasáhl do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, a nikoliv jen tvrzené zmaření zamýšleného finančního záměru (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2006 sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by byl na účet poškozeného za normálních okolností připsán, by mohla přicházet v úvahu jen tehdy, pokud by poškozenému v důsledku nezákonného rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl. To však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Jen tehdy by byla taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu § 442 odst. 1 občanského zákoníku a byla by tak naplněna podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012 sp. zn. 28 Cdo 3910/2011 nebo jeho rozsudek ze dne 22. dubna 2009 sp. zn. 25 Cdo 422/2007). Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by žalobcům vznikla škoda (ušel zisk), nebylo lze přikročit ani ke stanovení výše tohoto nároku úvahou soudu podle § 136 občanského soudního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011 sp. zn. 25 Cdo 3768/2008). 6. Usnesením ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 344/2013-336 opravil Nejvyšší soud výrok II svého rozsudku tak, že rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a to v případě žalobkyně Jitky Skaličkové do částky 216 039 Kč s příslušenstvím, v případě žalobce Karla Svobody do částky 34 845 Kč s příslušenstvím, v případě žalobce Oldřicha Virtha do částky 34 845 Kč s příslušenstvím, v případě žalobkyně Kláry Běhounkové do částky 156 802,50 Kč s příslušenstvím, v případě žalobkyně Magdaleny Dzivijakové do částky 38 329,50 Kč s příslušenstvím, v případě žalobce Karla Hnízdila do částky 581 911,50 Kč s příslušenstvím a v případě dědiců po Heleně Žďárské do částky 87 112,50 Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu, tedy pokud jde o částky, jež měly představovat ušlý zisk, dovolání těchto sedmi žalobců v souladu s výše shrnutým odůvodněním svého původního rozsudku odmítl. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé se domáhají zrušení napadeného rozsudku, ve znění opravného usnesení, toliko v té jeho části, kterou bylo částečně odmítnuto dovolání sedmi žalobců. Aplikace § 442 odst. 1 občanského zákoníku v dané věci představuje podle jejich názoru nepřípustnou překážku pro uplatnění odpovědnosti státu za škodu způsobenou jeho rozhodovací činností nebo nesprávným úředním postupem, neboť v jejím důsledku je za ušlý zisk považováno pouze to, co skutečně a konkrétně ušlo z majetkové podstaty poškozeného, ačkoliv v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny by se škoda měla zásadně nahrazovat celá; v tomto ohledu poukazují na nález ze dne 11. prosince 2003 sp