IV.ÚS 1172/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1172/16 ze dne 2. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jitky Hoplíčkové, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem se sídlem Školská 694/32, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2016 č. j. 30 Cdo 3167/2015-77, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2015 č. j. 72 Co 48/2015-58 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. září 2014 č. j. 23 C 113/2013-45, spojené s návrhem na zrušení "části desáté zákona č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a ustanovení § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 293/2013 Sb.", za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky- Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila její právo na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) a byl údajně porušen i čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana; státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon). II. Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a z listin přiložených k ústavní stížnosti se zjišťuje: Před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") probíhá pod sp. zn. 23 C 113/2013 občanskoprávní spor, v němž se žalobkyně domáhá po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti částky 323.942.000,- Kč jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení ve sporu, vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 325/90. V průběhu aktuálního sporu před obvodním soudem byla vydána mj. tato rozhodnutí: - usnesením ze dne 30. 1. 2014 č. j. 23 C 113/2013-33 odmítl obvodní soud žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 20 000 000,- Kč s odůvodněním, že v této části žalobní návrh trpí vadami, pro které nelze v řízení o zaplacení výše uvedené částky pokračovat a žalobkyně i přes poučení soudu vady ve stanovené lhůtě neodstranila; - usnesením ze dne 5. 8. 2014 č. j. 23 C 113/2013-39 obvodní soud odvolání žalobkyně proti výše uvedenému usnesení ze dne 30. 1. 2014 odmítl jako opožděné (§ 208 odst. 1 o. s. ř.), neboť předmětné usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 6. 3. 2014 a lhůta k podání odvolání marně uplynula dne 21. 3. 2014; jestliže žalobkyně podala odvolání u soudu až dne 25. 3. 2014, šlo o opožděně podané odvolání; - usnesením ze dne 18. 9. 2014 č. j. 23 C 113/2013-44 opravil obvodní soud postupem podle § 164 o. s. ř. za použití ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř. záhlaví usnesení ze dne 5. 8. 2014 č. j. 23 C 113/2013-39, neboť v něm bylo omylem uvedeno, že soud rozhodl soudcem JUDr. Pavlem Vlachem, ačkoli mělo být správně uvedeno, že rozhodl asistentem soudce Mgr. Štěpánem Hebronem; - usnesením ze dne 18. 9. 2014 č. j. 23 C 113/2013-45 obvodní soud zamítl návrh žalobkyně ze dne 28. 8. 2014 na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání (výrok I) a pod bodem II výroku vyzval žalobkyni k doplnění náležitostí podle § 205 o. s. ř. v jejím odvolání ze dne 28. 8. 2014, podaném proti usnesení téhož soudu ze dne 5. 8. 2014 č. j. 23 C 113/2013-39, a to ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení; obvodní soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že žalobkyně dne 28. 8. 2014 (téhož dne doručeným podepsanému soudu) podala odvolání proti usnesení ze dne 5. 8. 2014 č. j. 23 C 113/2013-39 a současně požádala o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání proti usnesení ze dne 30. 1. 2014 č. j. 23 C 113/2013-33; tuto žádost zdůvodnila tím, že v prvním březnovém týdnu onemocněla chřipkou spojenou s vysokými teplotami; obvodní soud žalobkyní uváděné příčiny neshledal omluvitelným důvodem a současně uvedl, že nebyla splněna ani druhá podmínka, uvedená v ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nepodala návrh do 15 dnů od odpadnutí překážky, ale až dne 28. 8. 2014; - usnesením ze dne 19. 2. 2015 č. j. 72 Co 48/2015-58 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně proti usnesení obvodního soudu ze dne 18. 9. 2014 napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil a ve vztahu k výroku pod bodem II odvolání odmítl. V odůvodnění odvolací soud konstatoval, že proti výroku II napadeného usnesení není odvolání přípustné [§ 202 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] i přes zmatečné poučení napadeného usnesení, přičemž se neztotožnil s odvolacími důvody žalobkyně; odvolací soud s odkazem na obsah spisu soudu prvního stupně a citované ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř. uvedl, že obě podmínky pro prominutí zmeškání lhůty nebyly splněny současně, neboť z podání žalobkyně vyplývá, že překážka, která jí měla bránit v podání odvolání, pominula nejpozději koncem dubna 2014, o prominutí zmeškání lhůty však žalobkyně požádala až dne 28. 8. 2014; nedůvodnými shledal odvolací soud i další odvolací námitky žalobkyně (nesprávné obsazení soudu a nesprávný způsob doručení napadeného usnesení); - usnesením ze dne 13. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 3167/2015-77 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 2. 2015 jako nepřípustné, zčásti podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 a zčásti (pokud dovolání směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty), podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nynější ústavní stížnost směřuje proti usnesení obvodního soudu ze dne 18. 9. 2014 č. j. 23 C 113/2013-45, proti usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 72 Co 48/2015-58 a proti usnesení dovolacího soudu ze dne 13. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 3167/2015-77. III. V podrobnostech stěžovatelka argumentuje takto: Ke skutkové stránce předmětné věci stěžovatelka uvádí, že se žalobou na ochranu osobnosti domáhala nápravy vážných dopadů do její profesní pověsti a kariéry způsobené pomluvou určité osoby. Předmětnou žalobu soudy všech stupňů projednávaly celkem 22 let, 10 měsíců, 15 dnů, což je prý nejdelší soudní řízení v polistopadové historii českého soudnictví. Důsledkem zdlouhavého projednání bylo skutečnost, že žalovaný dříve, než rozhodnutí o výkonu rozhodnutí formou omluvy nabylo právní moci, zemřel. Následně stěžovatelka podala žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. V části žaloby, kterou se žalobkyně domáhala finanční satisfakce, byla žaloba odmítnuta usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 1. 2014 č. j. 23 C 113/2013-33. Výše uvedené usnesení bylo stěžovatelce prý doručeno domů během nemoci, v níž trpěla vysokými teplotami a nebyla údajně schopna účinně sledovat svá práva a procesní zájmy. V důsledku nemoci si proto mylně poznačila datum, kdy končí lhůta k podání odvolání proti usnesení o odmítnutí žaloby. Stěžovatelka v důsledku pokročilého věku a zdravotní indispozice způsobené nemocí podala sice odvolání, avšak čtyři dny po uplynutí zákonné lhůty k odvolání. O této skutečnost se prý však dověděla až poté, co obdržela usnesení Obvodního soudu po Prahu 2 ze dne 5. 8. 2014 č. j. 23 C 113/2013-39 o odmítnutí odvolání. Své zdravotní problémy v době doručování předmětného usnesení stěžovatelka prokazovala kopií lékařské zprávy. Obecným soudům stěžovatelka vytýká, že jak obvodní soud, tak i odvolací soud aplikovaly ustanovení o prominutí zmeškání lhůty (§ 58 odst. 1 o. s. ř.) ústavně nekonformním způsobem, přičemž asistent obvodního soudu "jednal na základě nekonformního zmocnění soudce". Dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu nenapravil, ačkoli stěžovatelka namítala nesprávné složení soudu. Obvodnímu soudu stěžovatelka dále vytýká "mechanickou interpretaci a aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř., neboť výslovné užití pouze objektivní lhůty (do 15 dnů od odpadnutí překážky) prý vede k absurdním a zákonodárcem nepředvídaným důsledkům". Stěžovatelka zdůrazňuje, že uvedenou podmínku nelze objektivním způsobem splnit v případě, že jako v nyní projednávané věci si odvolatel nen