IV.ÚS 1178/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1178/08 ze dne 11. 5. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. P., zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem Advokátní kanceláře ve Znojmě, Tovární 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2008 č. j. 7 Tdo 27/2008-427, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího základního práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu. 2. Jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 31 T 139/2006-333 ze dne 7. 6. 2007 byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. z. a ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. z. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. z. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. z. Za uvedené trestné činy jí okresní soud v Českých Budějovicích uložil podle § 238 odst. 1 tr. z. za použití § 35 odst. 1 tr. z. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 8 měsíců, pro jehož výkon byla stěžovatelka zařazena do věznice s dozorem. Podle § 57a odst. 1 tr. z. byl stěžovatelce rovněž uložen trest zákazu pobytu v obvodu Okresního soudu České Budějovice na dobu tří roků. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání do všech výroků o vině‚ jakož i do všech výroků o trestu. Proti rozsudku podala odvolání také státní zástupkyně. Krajský soud Českých Budějovicích, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 31. 8. 2007 č. j. 23 To 545/2007-374 rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích částečně zrušil, a to v části týkající se stěžovatelky, kdy podle ustanovení § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), rozhodl v podstatě stejně jako soud prvého stupně, pouze změnil částečně právní kvalifikaci jednání stěžovatelky. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve zevrubně rozvádí skutkový děj, podle něhož se měla dopustit předmětných trestných činů, a návazně podrobně rekapituluje průběh důkazního řízení a zpochybňuje hodnocení provedených důkazů. V řízení tak bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na obhajobu a na přítomnost při hlavním líčení, kdy prostřednictvím svého obhájce požadovala odročení hlavního líčení dne 22. 3. 2007 z důvodu nemoci a předložila potvrzení o pracovní neschopnosti. Stěžovatelka rovněž zpochybňuje, zda skutek‚ jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku, může naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže a trestného činu porušování domovní svobody, když byly odcizeny, jak se uvádí v popisu skutku, pouze korále z černého skla v hodnotě 200 Kč a 14 kusů různých broží v hodnotě 280 Kč‚ tedy věci‚ které mají nepatrnou hodnotu. Dále pak namítá porušení jejího práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť obžaloba byla podána soudu teprve po uplynutí dvou a půl roku ode dne‚ kdy se skutek stal a kdy bylo trestní stíhání zahájeno, přičemž za dlouhou dobu trvání přípravného řízení nebyla vůbec vyslechnuta poškozená a její výslech se uskutečnil až při hlavním líčení. Uvedená pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném jeho rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené námitky stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud předmětné usnesení Nejvyššího soudu zrušil a současně požádala podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") o odložení výkonu rozhodnutí - nástupu trestu odnětí svobody. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 31 T 139/2006 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu. 5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí obdobné námitky, které uplatnila v řízení před soudem odvolacím a v řízení o dovolání. Na podkladě dovolání stěžovatelky se Nejvyšší soud zabýval otázkou porušení práva na obhajobu a na neúčast při hlavním líčení. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že předložení potvrzení o pracovní neschopnosti neodůvodňuje samo o sobě v každém případě odročení hlavního líčení, případně veřejného zasedání. Je na soudu, aby posoudil, zda vyhoví žádosti obviněného o odročení jednání. V posuzované věci nutno uvést, že Okresní soud v Českých Budějovicích postupoval zcela v souladu se zákonem, neboť se zabýval žádostí obviněné o odročení hlavního líčení a rozhodl usnesením, že podle § 202 odst. 2 tr. ř. bude hlavní líčení konáno v nepřítomnosti obviněné J. P. Obviněná byla u hlavního líčení obhajována obhájcem JUDr. Janem Juračkou, navíc ani nepředložila před hlavním líčením dne 22. 3. 2007 potvrzení o pracovní neschopnosti. Nejvyšší soud České republiky připomíná, že v rozhodovací činnosti o dovoláních respektuje ustálenou judikaturu, práva obviněných a je mu naprosto cizí jakákoliv libovůle v hodnocení důkazů, případně tzv. svévole v rozhodování, jejíž obsah ostatně není nikde vyložen. Nejvyšší soud neporušil svým rozhodnutím právo obviněné na obhajobu, na spravedlivý proces, právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti ani jinak nezasáhl do základních práv obviněné. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta. 6. Shora uvedené vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí. III. 7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů a právními závěry učiněnými na jejich základě nalézacím soudem. Uplatňuje přitom argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňovala již v průběhu řízení a v podaném odvolání a dovolání, s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. 8. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatelky k důkaznímu řízení a k hodnocení provedených důkazů. K těmto stěžovatelčiným námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i námitky neprovedení poznávacího řízení, zda stěžovatelka byla v době spáchání skutku v domě poškozené. K námitce, že poškozená nebyla v přípravném řízení vůbec vyslechnuta, Ústavní soud shledává, že poškozená k jejímu trestnímu oznámení později podala vysvětlení (viz úřední záznam ze dne 14. 10. 2004, č.l. 51). S ohledem na její špatný zdravotní stav byla pak osobně vyslechnuta až při hlavním líčení dne 20. 2. 2007 (č.l. 224-225). Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování opravňující soudy rozhodnout. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily při vyvození právního závěru o vině stěžovatelky, a v důsledku jakých úvah přikládají jednotlivým důkazům důkazní sílu co do věrohodnosti a relevance ve vztahu ke skutkovému základu věci. 9. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud při posuzování předmětné