IV.ÚS 1178/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1178/21 ze dne 1. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Štěpánka, zastoupeného Mgr. Pavlem Matějkou, advokátem, sídlem Bubenské nábřeží 306/13, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2021 č. j. 33 Cdo 2528/2020-118, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2020 č. j. 24 Co 230/2019-92 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. září 2019 č. j. 20 C 168/2019-55, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Ivanky Nováčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu a na ochranu majetku. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice (jako žalované) uzavřít s ním kupní smlouvu, a to na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní na nemovitost ze dne 27. 4. 2018, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 71 786 Kč. Okresní soud vyšel z toho, že podle ujednání smluvních stran měla být kupní smlouva uzavřena do 10. 5. 2018, přičemž dopisem ze dne 10. 5. 2018, předaným k poštovní přepravě téhož dne, stěžovatel vyzval vedlejší účastnici k jejímu uzavření (a to do 25. 5. 2018), ačkoliv ji měl vyzvat tak, aby mohla být uzavřena podle dohody (tj. do 10. 5. 2018), načež uzavřel, že nedošlo-li včas k podání řádné výzvy k plnění, zanikl závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí podle § 1788 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 52 200 Kč. Plně se ztotožnil s výše uvedeným názorem okresního soudu. Ke stěžovatelově námitce, že s ohledem na svůj zdravotní stav nemohl podat výzvu k uzavření kupní smlouvy a že proto došlo k přerušení běhu dané prekluzivní lhůty, krajský soud uvedl, že důkazy, které předložil stěžovatel, svědčí o tom, že byl schopen navštěvovat lékaře a že nebylo bezpodmínečně nutné, aby byl v klidovém režimu upoután na lůžko. Navíc mohl své právní jednání realizovat prostřednictvím jiné osoby, kterou by k tomuto výslovně zmocnil, případně další osoby, což se podle stěžovatelova tvrzení také stalo. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "o. s. ř."), s tím, že stěžovatel nepředložil k přezkumu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala jeho přípustnost (§ 237 o. s. ř.). II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v soudním řízení bylo sporné, zda byla vedlejší účastnice vyzvána k uzavření kupní smlouvy do 10. 5. 2018, a že v něm prokázal odeslání výzvy uvedeného dne, jakož i to, že jejímu dřívějšímu odeslání bránilo vážné onemocnění, které doložil lékařskou zprávou. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že navrhl vypracování znaleckého posudku za účelem posouzení jeho zdravotního stavu, soudy nižších stupňů však uzavřely, že v období své léčby nebyl vyloučen z právního jednání spočívajícího ve včasném podání poštovní zásilky, případně osobního doručení, byl-li schopen docházet k lékaři. 6. V návaznosti na to stěžovatel tvrdí, že šlo o otázku odborného posouzení, jejíž řešení soudu nepřísluší, a proto si měly obecné soudy vyžádat v souladu s § 127 odst. 1 o. s. ř. odborné vyjádření, jak navrhoval. 7. Dne 25. 5. 2021 stěžovatel ústavní stížnost doplnil prostřednictvím svého právního zástupce. V doplnění uvádí, že vyžádaly-li by si obecné soudy odborné posouzení od ošetřujícího lékaře, soudní řízení by se výrazně neprodloužilo, ani by dramaticky nevzrostly jeho náklady. Dále upozorňuje, že v lékařské zprávě bylo uvedeno, že má podstoupit léčbu na lůžku, z čehož má podle něho plynout, že byl z provedení daného úkonu vyloučen, a obecným soudům vytýká, že své závěry o tom, že byl schopen použít jiné prostředky k doručení výzvy, neodůvodnily. Současně stěžovatel argumentuje, že při posuzování toho, zda šlo o omluvitelný důvod, je třeba podle judikatury Ústavního soudu (kterou specifikuje) vycházet z konkrétních okolností daného případu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká soudům nižších stupňů (usnesení Nejvyššího soudu navrhuje zrušit, aniž přímo proti němu vznáší námitky), že vadně zhodnotily provedený důkaz lékařskou zprávou a že neprovedly jím navržený důkaz znaleckým posudkem (nebo odborným vyjádřením, jak následně uvádí) o jeho zdravotním stavu v rozhodné době, v důsledku čehož vadně posoudily otázku, zda byl (slovy krajského soudu) vyloučen v důsledku svého zdravotního stavu z daného právního jednání, či nikoliv. 11. Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval; o svém zásahu do této rozhodovací činnosti by mohl uvažovat za předpokladu, že by skutkové (a potažmo právní) závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy, tj. neměly by v nich žádnou oporu, anebo dokonce by s nimi byly v rozporu [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; samotná skutečnost, že by provedené důkazy bylo eventuálně možné vyhodnotit i s jiným (stěžovatelem požadovaným) výsledkem, opodstatněnost ústavní stížnosti tedy založit nemůže. 12. Ústavní soud také připomíná, že není povinností obecného soudu vyhovět tomu kterému důkaznímu návrhu účastníka řízení; kvalifikovanou vadu tzv. důkazního řízení představuje až případ tzv. opomenutých důkazů, tj. když soud nevyhoví důkaznímu návrhu účastníka řízení, aniž by tento svůj postup řádně zdůvodnil (a to s použitím relevantního "typového" důvodu), případně provedený důkaz v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů nezohlední při ustálení skutkového stavu, tj. neučiní jej předmětem svých úvah v odůvodnění rozhodnutí, a to buď vůbec, anebo tak učiní neadekvátním způsobem, tj. neodpovídajícím jeho významu [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), ze dne 15. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 51/96 (N 57/8 SbNU 69), ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 213/2000 (N