IV.ÚS 1180/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1180/24 ze dne 7. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Davida Babince, advokáta, sídlem Jaromíra Vejvody 1397, Praha - Zbraslav, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. ledna 2024 č. j. 2 To 193/2023-1218, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a V. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") [jakkoliv stěžovatel na úvodní stránce uvádí, že stížnost míří i proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") ze dne 21. září 2023 č. j. 2 T 154/2019-1196, v petitu jeho zrušení již nenavrhuje a Ústavní soud tak vycházel ze znění petitu]. Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje jeho ústavně zaručené právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel vystupoval v trestním řízení vedeném proti vedlejšímu účastníkovi jako zmocněnec poškozeného na základě plné moci. Poškozenému byl k jeho návrhu přiznán nárok na bezplatného zmocněnce. Vedlejší účastník byl rozsudkem okresního soudu ze dne 21. 2. 2022 č. j. 2 T 154/2019-1088 ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 12. 7. 2022 č. j. 2 To 53/2022-1137 uznán vinným pro přečin podvodu a byla mu uložena povinnost zaplatit mj. poškozenému zastoupenému stěžovatelem 850 000 Kč. 3. Usnesením ze dne 21. září 2023 č. j. 2 T 154/2019-1196 okresní soud stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování poškozeného, přičemž v období do 31. 12. 2021 vycházel podle § 12a advokátního tarifu z částky 5 000 Kč za jeden právní úkon a z částky 4 680 Kč za úkony, u kterých zmocněnci poškozeného náleží polovina mimosmluvní odměny. 4. Napadeným usnesením krajský soud usnesení okresního soudu zrušil a o přiznané odměně a hotových výdajích nově rozhodl. Uvedl přitom, že okresní soud vycházel nesprávně z částky 4 680 Kč za úkony, za které zmocněnci náleží odměna ve výši jedné poloviny. Měl přitom vycházet z částky 2 500 Kč. Pokud jde o aplikaci § 12a advokátního tarifu, vyšel z judikatury Ústavního soudu, která při náležitém a pečlivém odůvodnění moderaci odměny za účelem korigování celkové nepřiměřené výše přiznané náhrady nákladů připustila. Krajský soud poukázal na hrubou nerovnost ve stanovení odměny za jeden úkon právní služby u ustanoveného obhájce a zvoleného zmocněnce poškozeného, u kterého byla určena tarifní hodnota podle výše způsobené škody. Pokud by nebylo přistoupeno k moderaci, došlo by podle krajského soudu k neúměrnému a neodůvodněnému postihu vedlejšího účastníka zasahujícímu do jeho majetkové sféry a výraznému umocnění trestu, když podle § 154 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) bude vedlejší účastník následně povinen nahradit náklady státu vzniklé přibráním zmocněnce poškozeného. Vedlejší účastník je přitom osobou nemajetnou, pobírající nevysoký důchod. Jakkoliv bude v první fázi hradit náklady zmocněnci podle § 151 odst. 2 a 6 trestního řádu stát, ani ten by neměl být vystaven této povinnosti v takto nepřiměřené výši. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu o hrubém nepoměru přiznaných odměn. Je třeba porovnávat pouze odměnu za úkony právní služby, nikoliv hotové výdaje. Obhájci obžalovaného svou právní pomoc poskytovali převážně v sídlech kanceláří, a část úkonů zajišťovali substitučně. Neuplatnili navíc možnost žádat navýšení podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu, ačkoliv soud trestní věc shledal skutkově a právně složitou. Výše odměny za jeden právní úkon v případě zvlášť závažného zločinu, pro který byl vedlejší účastník stíhán, je navíc desetiletí bez navýšení, o kterém se dlouhodobě jedná. 6. Vedlejšímu účastníkovi byl uložen velmi mírný trest, po celé řízení neprojevil snahu cokoliv hradit a neobstojí tak argumenty krajského soudu o jeho majetkových poměrech a výrazném umocnění trestu při uložení povinnosti hradit náklady v neredukované výši. V trestním řízení navíc nebylo postaveno najisto, jak naložil s částkou vylákanou od poškozených. Krajský soud při svém závěru o nepřiměřené výši odměny zmocněnce nezohlednil délku řízení, počet úkonů a jejich náročnost, místa poskytování úkonů právní služby ani aktivitu zmocněnce, která přispěla k odsouzení pachatele a k přiznání náhrady škody. Délku i rozsah poskytované právní pomoci navíc zapříčinil vedlejší účastník svým postojem k trestnímu řízení. Krajským soudem odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu na právě posuzovanou věc pro odlišnosti průběhu trestních řízení, jakož i dalších skutečností, nedopadají. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu je navíc zřejmé, že částku 11 700 Kč nepovažuje za nepřiměřeně vysokou, neboť za úkony zmocněnce před krajským soudem je přiznává. Kritériem krajského soudu bylo pouze datum 31. 12. 2021, ke kterému byl zrušen § 12a advokátního tarifu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 9. Ústavní soud k posuzování problematiky náhrady nákladů řízení se staví rezervovaně. I když se rozhodnutí o nákladech mohou citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahují intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti uvádí, že napadené rozhodnutí zasahuje do jeho práva podle čl. 11 Listiny. Ústavní soud však neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo způsobilé zasáhnout do stěžovatelova legitimního očekávání a tedy nemohlo dojít k porušení čl. 11 Listiny. "Budoucí právo tak může být považováno za "majetek", pouze pokud již bylo nabyto nebo pokud je předmětem pohledávky, která je určitá. Ani naději na uznání vlastnického práva, které dotyčná osoba nemá možnost reálně vykonávat, nelze pokládat za ‚majetek' a stejně je tomu tak v případě podmíněné pohledávky, která zaniká nesplněním podmínky" (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 2. 2008 Glaser proti České republice, č. 55179/00, § 51). Domnělý nárok stěžovatele intenzity, která by mohla založit jeho legitimní očekávání, nedosáhl. 10. Ústavněprávního významu by tak napadené rozhodnutí mohlo nabýt pouze při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, kterým by došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, což nastává např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona [např. usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 121/24, bod 8, dále nálezy ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177), ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3), bod 10, a ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20 (N 174/108 SbNU 120), bod 21]. Ústavní soud přesto neshledal, že by k výše uvedenému pochybení došlo. 11. Stěžovatel brojí proti aplikaci § 12a advokátního tarifu, v důsledku které došlo k redukci jemu přiznané odměny. Právní pomoc stěžovatel poskytoval jako zmocněnec na základě plné moci, nikoliv ustanovený, jak § 12a advokátního tarifu předpokládá. K uvedené problematice a aplikovatelnosti § 12a advokátního tarifu i na zmocněnce zastupující poškozené na základě plné moci