IV.ÚS 1183/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1183/21 ze dne 15. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Tomáše Moláčka a Ing. Marcely Moláčkové, obou zastoupených JUDr. Janem Tuláčkem, advokátem, sídlem Hošťálkova 1949/29, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2021 č. j. 28 Cdo 2/2021-1113, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2020 č. j. 25 Co 77/2020-1001 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. července 2019 č. j. 9 C 180/2008-856, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Ing. Petra Korduleho a města Dobříš, sídlem Mírové náměstí 119, Dobříš, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o zaplacení částky 1 926 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Stěžovatelé se po vedlejších účastnících jako žalovaných domáhali zaplacení žalované částky jako náhrady škody ve výši odpovídající rozdílu hodnoty pozemku parc. č. X v k. ú. Dobříš v roce 2008 (2 160 000 Kč) a kupní ceny zaplacené stěžovateli v roce 2003 prvnímu vedlejšímu účastníkovi jako prvnímu žalovanému (233 500 Kč) za tento pozemek. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen (výrok I.). Krajský soud změnil rozsudek okresního soudu v nákladových výrocích (výroky I. a II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV.). 4. Obecné soudy v předmětné věci vyšly ze zjištění, že stěžovatelé jako kupující uzavřeli dne 27. 6. 2003 s prvním vedlejším účastníkem jako prodávajícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byl pozemek parc. č. X v k. ú. Dobříš (dále též "předmětný pozemek"), jež měl první vedlejší účastník nabýt od druhého vedlejšího účastníka jako druhého žalovaného na základě kupní smlouvy ze dne 13. 5. 2002. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství České republiky - Pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 24. 10. 2006 č. j. 2695/92, 3834/92, 4153/92, 4158/92, R VI 7/2006, které nabylo právní moci dne 3. 11. 2006, byl předmětný pozemek vydán podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), oprávněným osobám. V řízení o určení vlastnického práva byla následně zamítnuta vzájemná žaloba stěžovatelů na určení, že jsou vlastníky předmětného pozemku a současně bylo vysloveno, že podílovými spoluvlastníky pozemku jsou Ing. Jerome Colloredo-Mannsfeld a Kristina Colloredo-Mansfeldová (dovolání stěžovatelů bylo v tomto řízení odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 462/2011, a jejich ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 1680/11, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 5. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že požadují-li stěžovatelé náhradu škody ve výši rozdílu hodnoty předmětného pozemku v roce 2008 (2 160 000 Kč) a kupní ceny zaplacené v roce 2003 prvnímu vedlejšímu účastníkovi (233 500 Kč), nelze jejich žalobě vyhovět, neboť se vlastníky předmětného pozemku nikdy nestali. Kupní smlouva, jíž měl předmětný pozemek nabýt první vedlejší účastník od druhého vedlejšího účastníka, byla totiž stižena absolutní neplatností pro porušení zákazu převodu podle § 5 odst. 3 zákona o půdě a první vedlejší účastník tak nemohl na stěžovatele vlastnické právo k předmětnému pozemku platně převést. Krajský soud dovodil, že podle ustálené rozhodovací praxe pak stěžovatelům nemohla vzniknout škoda spočívající v hodnotě předmětného pozemku, neboť tuto majetkovou hodnotu nikdy nezískali, a proto ji nemohli ani pozbýt. Za této situace se krajský soud pro nadbytečnost nezabýval dalšími předpoklady odpovědnosti vedlejších účastníků za škodu. 6. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání s odkazem na splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Jako dovolací důvod uvedli nesprávné právní posouzení věci krajským soudem. Stěžovatelé v dovolání vymezili celkem šestnáct, resp. sedmnáct otázek k posouzení Nejvyššímu soudu (první "nultá" otázka se týká obecně vymezení pojmu "oprávněná osoba"). V nich stěžovatelé uplatnili námitky proti závěru soudů o neplatnosti kupních smluv, jimiž mělo dojít k převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na prvního vedlejšího účastníka a následně na stěžovatele, z čehož dovozovali, že vlastnické právo k předmětnému pozemku řádně nabyli a bylo jim rozhodnutím o vydání pozemku oprávněným osobám odňato (konkrétně zpochybňovali účinek § 5 odst. 3 zákona o půdě na smlouvu, jíž měl nabýt předmětný pozemek první vedlejší účastník, pro neoprávněnost restitučního nároku Ing. Jerome Colloredo-Mannsfelda a Kristiny Colloredo-Mansfeldové), a nastolili otázku, zda neplatnost smlouvy pro porušení § 5 odst. 3 zákona o půdě nastává již jen působením tohoto ustanovení. Dále vznesli otázku možností třetích osob, které pro porušení zákazu převodu nenabyly vlastnické právo k majetku později vydanému oprávněným osobám, domoci se nápravy. Stěžovatelé namítali, že nepravdivé prohlášení prvního vedlejšího účastníka v kupní smlouvě (že pozemek není dotčen restitučními nároky) by mělo zakládat nárok na náhradu škody spočívající v nákladech vzniklých stěžovatelům při odstraňování duplicitního vlastnictví. 7. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto (sc. neboť nebylo přípustné). Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelé dovoláním nastolili především otázku platnosti smluv, kterými mělo být vlastnické právo k předmětnému pozemku převedeno na prvního vedlejšího účastníka a následně na stěžovatele. Stěžovatelé uvedli, že takto nabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku, jehož byli zbaveni rozhodnutím pozemkového úřadu, jímž byl předmětný pozemek vydán v restituci třetím osobám. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že stěžovatelé v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 14 C 53/2008, o určení vlastnictví k předmětnému pozemku neuspěli, neboť soudy dospěly k závěru, že první vedlejší účastník nemohl jako tzv. nevlastník (vlastnické právo na něj mělo být převedeno smlouvou porušující zákaz převodu podle § 5 odst. 3 zákona o půdě) na stěžovatele platně převést vlastnické právo k předmětnému pozemku, a že vlastníky tohoto pozemku jsou Ing. Jerome Colloredo-Mannsfeld a Kristina Colloredo-Mansfeldová (tyto závěry byly aprobovány usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 462/2011, a následně usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1680/11). Závěr o neplatnosti kupních smluv, jimiž mělo dojít k převodu vlastnického práva na prvního vedlejšího účastníka, a posléze na stěžovatele, se podle Nejvyššího soudu nepříčí ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Z jím odkazované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává také závěr, že smlouvy uzavřené v rozporu s § 5 odst. 3 zákona o půdě jsou od počátku neplatné, přičemž ani následný neúspěch oprávněné osoby v restitučním řízení či včasné nepodání žaloby oprávněnou osobou u soudu tuto neplatnost nezhojují. Podle Nejvyššího soudu jsou proto pro předmětnou věc bez významu námitky stěžovatelů týkající se oprávněnosti restitučního nároku Ing. Jerome Colloredo-Mannsfelda a Kristiny Colloredo-Mansfeldové na předmětný pozemek. Nejvyšší soud poukázal na to, že újma vzniklá stěžovatelům jako smluvním nabyvatelům pozemku plněním z neplatné smlouvy, je mezi jejími účastníky v zásadě reparovatelná (zejména prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení) a vyloučit nelze ani nárok stěžovatelů na náhradu škody, jejíž výše se však nemohla odvíjet od hodnoty předmětného pozemku, nestali-li se stěžovatelé jeho vlastníky. Otázka, zda nepravdivé prohlášení prvního vedlejšího účastníka v kupní smlouvě může založit právo stěžovatelů na nahrazení skutečné škody spočívající ve vzniklých nákladech, pak podle Nejvyššího soudu není otázkou, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, nebyl-li v posuzované věci takový nárok s