IV.ÚS 1183/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1183/23 ze dne 21. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Thi Hoa Le Tran, zastoupené JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem, sídlem Betlémské nám. 351/6, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023 č. j. 23 Cdo 1076/2022-145, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Terasa LAVANDE I s. r. o., sídlem Vojtěšská 211/6, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení "rezervačního poplatku". Uvedla, že s vedlejší účastnicí uzavřela dne 24. 2. 2020 rezervační smlouvu, jejímž předmětem byl prodej bytové jednotky. "Rezervační poplatek" měl být dle této smlouvy složen do tří pracovních dnů ode dne jejího podpisu, tj. do 27. 2. 2020, jinak se rezervační smlouva od počátku rušila. Stěžovatelka složila "rezervační poplatek" ve výši 100 000 Kč teprve dne 2. 3. 2020, to jest v době, kdy byla již rezervační smlouva zrušena rozvazovací podmínkou. Mezi stranami následně probíhalo jednání o prodeji bytové jednotky, ale k finální dohodě ohledně smluvní dokumentace nedošlo. Podmínky, za nichž si mohla vedlejší účastnice "rezervační poplatek" ponechat podle čl. 8 rezervační smlouvy, nebyly podle stěžovatelky splněny. Na žádost o vrácení "rezervačního poplatku" reagovala vedlejší účastnice tak, že je ochotna vrátit 40 %. Tento návrh stěžovatelka neakceptovala. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 3. 2021 č. j. 45 C 145/2020-80 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. 3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 10. 2021 č. j. 17 Co 272/2021-114 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Městský soud dospěl k závěru, že písemná rezervační smlouva dnem 27. 2. 2020 zanikla z důvodu neuhrazení "rezervačního poplatku" ve sjednané lhůtě. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka následně "rezervační poplatek" uhradila a strany dále jednaly o podmínkách kupní smlouvy s tím, že stěžovatelka sama požádala dne 20. 3. 2020 vedlejší účastnici o prodloužení rezervační smlouvy, dle hodnocení soudu stěžovatelka ve smyslu § 1744 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), přijala návrh vedlejší účastnice na pokračování ve smluvních jednáních a mezi stranami došlo k opětovnému konkludentnímu uzavření rezervační smlouvy se shodným obsahem jako dřívější písemná rezervační smlouva, a to včetně ujednání o smluvní pokutě. Na tomto základě odvolací soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky na vrácení "rezervačního poplatku" není důvodný, neboť stěžovatelka se začala dovolávat naplnění rozvazovací podmínky až za situace, kdy se strany dostaly k podpisu konečné verze kupní smlouvy se zapracovanými připomínkami stěžovatelky. Odvolací soud přitom posoudil jednání stěžovatelky jako nepoctivé a rozporné s § 6 o. z., přičemž nárok stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení podle odvolacího soudu zanikl vedlejší účastnicí provedeným započtením její pohledávky na zaplacení smluvní pokuty. 4. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto a bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné pro posouzení otázky podmínek uzavření rezervační smlouvy jiným než výslovným právním jednáním, neboť uvedená otázka nebyla v poměrech občanského zákoníku z roku 2012 dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. 5. Následně dospěl k závěru, že na platnou právní úpravu jsou použitelné dřívější judikaturní závěry k někdejšímu § 275 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Ty stanovily, že podstatou smlouvy je souhlasný projev vůle smluvních stran (konsensus), nesoucí se primárně k uzavření smlouvy a sekundárně ke stanovení jejího obsahu. K tomu, aby mohla smlouva vzniknout, je tedy třeba, aby se setkaly shodné projevy vůle kontrahujících stran (oferta a akceptace), což platí i pro smlouvy, které byly uzavřeny konkludentním způsobem. Akceptací přitom není každé konkludentní jednání, nýbrž jen takové, z něhož bezpochyby vyplývá vůle návrh (ofertu) přijmout. Způsob uzavření smlouvy popsaný v § 275 odst. 4 obchodního zákoníku předpokládá, že úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu budou dostatečně určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na uzavření smlouvy se nabízí a zda je zde vůle tento návrh akceptovat. Podstatná pro posouzení vzniku smlouvy tímto způsobem je rovněž časová návaznost konkludentního úkonu vůči návrhu na uzavření smlouvy z hlediska včasnosti akceptace. Východiskem pro závěr, zda smlouva byla uzavřena, musí být zjištění, čeho chtěli účastníci v daném případě dosáhnout. 6. Nejvyšší soud připomněl, že přijetí nabídky nemusí být výslovné. Zvláštním případem přijetí nabídky je faktické přijetí. Podle § 1744 občanského zákoníku s přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Uvedené znamená, že adresát nabídku přijme tak, že plní podle ní. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas. Vznik smlouvy podle tohoto ustanovení také vyžaduje přijetí nabídky a účinnost tohoto přijetí, účinnost přijetí však spojuje již s projevem vůle obláta, aniž by bylo vyžadováno jeho dojití. Konsolidované znění důvodové zprávy k § 1744 o. z. uvádí, že upravuje "případy tzv. faktické akceptace, při níž se nevyžaduje slovní souhlas s ofertou a k uzavření smlouvy dochází konkludentním přijetím nabídky tak, že se akceptant podle oferty fakticky zachová". 7. V posuzované věci Nejvyšší soud nejprve shledal, že stěžovatelka s vedlejší účastnicí uzavřely písemnou rezervační smlouvu, následně závazek z této smlouvy v důsledku rozvazovací podmínky zanikl. Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by vedlejší účastnice po zániku závazku založeného písemnou rezervační smlouvou v důsledku nastoupení rozvazovací podmínky jednala vůči stěžovatelce tak, že by to mohlo být kvalifikováno jako nabídka na opětovné uzavření rezervační smlouvy. 8. Dále však uvážil, že platná právní úprava kontraktačního procesu nevylučuje, aby jak návrh na uzavření smlouvy, tak jeho následné přijetí, byly učiněny jinak než slovy (nevýslovně čili konkludentně), pakliže obě tato jednání budou shodného obsahu a bude z nich bezpochyby seznatelná vůle stran smlouvu určitého obsahu uzavřít (srov. § 1731 a násl. ve spojení s § 546 o. z.). V projednávané věci ze skutkových zjištění takovou vůli stran dovodit lze. Byla to sama stěžovatelka, která bezprostředně po zániku závazku ze smlouvy v důsledku splnění rozvazovací podmínky podle obsahu smlouvy jednala a u vedlejší účastnice složila "rezervační poplatek" a vyjádřila tak vůli být smlouvou stejného obsahu dále vázána. Toto jednání lze proto posoudit jako nabídku na opětovné uzavření rezervační smlouvy. Vedlejší účastnice následně nabídku akceptovala tím způsobem, že "rezervační poplatek" přijala a se stěžovatelkou pokračovala v jednání již o samotné kupní smlouvě. O skutečnosti, že mezi stranami došlo k opětovnému uzavření rezervační smlouvy, svědčí i následné jednání stran, které mezi sebou uzavřely dodatek o prodloužení rezervační lhůty, z čehož je zřejmé, že mezi stranami panovala shoda na tom, že v dané době mezi nimi trval závazek založený touto smlouvou. Vzhledem k tomu odvolací soud i přes nesprávnost výše uvedeného dílčího posouzení dospěl ke správnému závěru, že společným jednáním stran došlo k opětovnému uzavření rezervační smlouvy. Dovolání stěžovatelky proto Nejvyšší soud zamítl. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud své závěry řádně neodůvodnil a vyslovuje s nimi nesouhlas. Dle stěžovatelky není možné, aby rozvazovací podmínka v podobě včasného nezaplacení "rezervačního poplatku" neměla jakýkoli význam a smlouva "platila vždy bez ohledu na její naplnění". 10. Pouhé zaplacení "rezervačního poplatku" nelze považovat za právní jednání obsahující podstatné náležitosti smlouvy ve