IV.ÚS 1184/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1184/14 ze dne 28. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem Dr. E. Beneše 1497/21, Bruntál, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 4. 2013, č.j. 1 T 124/2012-982, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, č.j. 8 To 196/2013-1021, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, č.j. 8 Tdo 1268/2013-46, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 4. 2013, č.j. 1 T 124/2012-982, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, č.j. 8 To 196/2013-1021, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, č.j. 8 Tdo 1268/2013-46. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 4. 2013, č.j. 1 T 124/2012-982, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (ad 1.) a přečinem zpronevěry (ad 2.-6.) podle § 206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za to byl odsouzen k souhrnným nepodmíněným trestům odnětí svobody blíže specifikovaným ve výroku rozsudku. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byl stěžovatel zavázán zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti částku 149.810,- Kč. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, č.j. 8 To 196/2013-1021, bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto odvolání stěžovatele. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2013, č.j. 8 Tdo 1268/2013-46, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. II. Stěžovatel má za to, že v řízení před obecnými soudy a napadenými rozhodnutími bylo porušena jeho práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel soudům v prvé řadě vytýká, že v dané věci neakceptovaly jeho námitky směřující k porušení principu subsidiarity trestní represe. Poukazuje na porušení principu ultima ratio, když má za to, že jednatelka společnosti naprosto selhala ve svých povinnostech, jelikož nečinila úkony týkající se obchodní společnosti odpovědně a svědomitě, a to zejména ve vztahu k účetnictví či kontrole skladových zásob. Stěžovatel trvá na tom, že celé trestní řízení je vyvrcholením snahy poškozené společnosti na jeho úkor a k jeho tíži vyřešit schodky a nesprávnosti ve vedení účetnictví, když k údajnému páchání jeho trestné činnosti mělo dojít ve značném časovém rozpětí před podáním trestního oznámení. Dle přesvědčení stěžovatele se tak poškozená společnost, respektive její jednatelka, nyní snaží řešit své osobní selhání v rámci podnikání prostřednictvím trestní represe stěžovatele. V souvislosti s výše uvedenými tvrzeními stěžovatel také uvádí, že navrhl provedení řady důkazů - zejména účetních závěrek poškozené společnosti, výročních zpráv nebo doplňujícího výslechu účetní společnosti. Tyto důkazy však byly odmítnuty. Stěžovatel rovněž brojí proti existenci extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Z pohledu stěžovatele je v tomto směru zcela absurdní, že soudy akceptovaly pouze skutková tvrzení svědků, kteří mají v dané věci zcela zjevně osobní zájem na tom, aby byl stěžovatel odsouzen za uvedené trestné činy, neboť tak nebude posuzováno jejich závadné jednání ve vztahu k hospodaření společnosti a nakládání se svěřenými hodnotami. Současně s naprosto nekritickým přijetím výpovědí těchto svědků, podle stěžovatele soudy při svém hodnocení věci vycházely převážně z listinných důkazů předložených těmito svědky, tedy z důkazů, které vznikly v rámci činnosti těchto osob. Stejně jako se stěžovateli zdají účelové a nelogické výpovědi těchto svědků, lze podle něj jednoznačně pochybovat o správnosti těchto listin, tím spíše, že je dle jeho názoru zřejmé, že poškozená společnost nevedla řádné účetnictví. Napadána je stěžovatelem také správnost výroku o trestu. Okresní soud sice správně vyhodnotil, že odsouzení stěžovatele za majetkovou trestnou činnost v letech 1999 a 2002 nemůže být stěžovateli přičteno k tíži, neboť se ve zkušební době osvědčil, nicméně následně konstatoval, že tyto trestné činy svědčí "o výrazných sklonech obžalovaného k páchání majetkové trestné činnosti podvodného charakteru", což je dle názoru stěžovatele nepřípustné. Za nepřípustné považuje také konstatování o jeho postoji k údajně spáchané trestné činnosti, když mu bylo okresním soudem vyčteno, že "nejen že trestnou činnost popírá, ale předstírá nepravdivé skutečnosti". III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. IV. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné v rámci své obhajoby, v odvolání a v dovolání. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu", a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnost stěžovatele spočívá především v jeho snaze zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014). Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žá