IV.ÚS 1184/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1184/22 ze dne 24. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Kelíškové, zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou, sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2022 č. j. 22 Cdo 855/2021-123, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 21. října 2020 č. j. 59 Co 132/2020-80 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 11. března 2020 č. j. 3 C 229/2019-54, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Jaroslava Kelíška, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že rozsudky soudů nižších stupňů bylo porušeno její právo "na majetek" podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pohledávce z titulu půjčky poskytnuté obchodní společnosti AUTO-KELIS s. r. o. ve výši 1 630 000 Kč tak, aby tato pohledávka byla přikázána do vlastnictví vedlejšího účastníka (žalovaného) a ten byl povinen na vypořádací podíl uhradit stěžovatelce polovinu výše této půjčky (sc. pohledávky), a stěžovatelce uložil uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 73 180,80 Kč. Uvedený soud takto rozhodl za situace, kdy vedlejší účastník (jako stěžovatelčin manžel) si vzal půjčku a takto získané finanční prostředky půjčil své obchodní společnosti AUTO-KELIS s. r. o. Své rozhodnutí pak zdůvodnil tím, že peníze získané z výlučného dluhu vedlejšího účastníka náleží pouze vedlejšímu účastníkovi, a tudíž i věc za ně pořízená, tj. pohledávka za uvedenou společností, náleží do jeho výlučného vlastnictví. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 18 295,20 Kč. Krajský soud konstatoval, že finanční prostředky z půjčky zakládající výhradní závazek jednoho z manželů tvoří součást společného jmění manželů (dále jen "SJM"), přičemž poskytnutí půjčky uvedené společnosti představuje jednání nad rámec § 145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jde však o platný právní úkon, protože se stěžovatelka jeho (relativní) neplatnosti nedovolala, přičemž k vymáhání této půjčky je oprávněn pouze vedlejší účastník (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 23 Cdo 218/2010). S odkazem na § 150 odst. 4 občanského zákoníku pak dospěl k závěru, že nejde o společnou pohledávku manželů, a tudíž se na ni nevztahuje režim uvedeného ustanovení, a tak nelze přikročit k vypořádání v rámci podílového spoluvlastnictví, jak stěžovatelka požaduje, a dodal, že i kdyby šlo o společnou pohledávku, nešlo by o podílové spoluvlastnictví, ale každý z manželů by se stal oprávněným z této pohledávky a byl ji oprávněn vymáhat, což se nestalo. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s odůvodněním, že jí vymezené otázky nezakládají přípustnost dovolání, a to z toho důvodu, že první námitka směřuje v rozporu s § 236 odst. 1 o. s. ř. proti závěrům okresního soudu a druhá směřuje jen proti jednomu ze dvou samostatných důvodů, na nichž je založeno rozhodnutí krajského soudu. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka vůči usnesení Nejvyššího soudu namítá, že formalisticky zamezil přezkumu rozsudku krajského soudu. Má za to, že důvody zamítnutí žaloby krajským soudem nelze považovat za dva na sobě nezávislé rozhodovací důvody, ale pouze za jeden důvod, kterým bylo nesprávné právní posouzení půjčky krajským soudem i okresním soudem, kterou vedlejší účastník získal bez jejího souhlasu a vědomí. Poukazuje na to, že krajský soud v bodě 22 rozsudku uvedl svou argumentaci a pak pouze poznamenal svou teorii o možnosti pohledávku vymáhat oběma manželi, neuvědomil si však, že pohledávku může vymáhat jen ten, kdo je zavázán v daném závazkovém vztahu, přičemž se domnívá, že ani krajský soud to nepovažoval za dva samostatné důvody, neboť je neoddělil samostatnými odstavci. O této skutečnosti nesvědčí ani uvození "na to odvolací soud poznamenává". Podle stěžovatelčina názoru tomu tak není ani obsahově, neboť argumentace "může ji vymáhat jen jeden z manželů, proto není společná" a "pokud by byla společná, mohou ji vymáhat oba", je provázaná. 6. Z toho stěžovatelka vyvozuje, že namítla-li v dovolání "nesprávnou záměnu právního režimu pohledávky ve vztahu mezi bývalými manželi a právní režim jejího vymáhání" krajským soudem, pak tato námitka zahrnuje Nejvyšším soudem "uměle vytvořené důvody zamítavého rozhodnutí", neboť oba důvody se týkají poměru mezi manželi, resp. následně mezi podílovými spoluvlastníky, a vymáhání této pohledávky. Rovněž citace judikatury v dovolání dopadá na celou argumentaci krajského soudu - na režim společné pohledávky a možnosti jejího vymáhání, a tedy i na jeho chybný závěr, že společnou pohledávku mohou bez dalšího vymáhat oba manželé a že nespadá do podílového spoluvlastnictví. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu bylo postaveno na dvou samostatných rozhodovacích důvodech, napaden však byl jen jeden důvod, přičemž Nejvyššímu soudu vytýká, že postupoval formalisticky, v důsledku čehož porušil její právo na soudní ochranu. Podle stěžovatelčina názoru byl rozsudek krajského soudu postaven na jediném důvodu, neboť uvedený soud jen poznamenal "svou teorii", případně oba jeho argumenty představují jeden důvod, neboť nejsou formálně odděleny, a co do svého obsahu jsou provázané. 10. Jak ale patrno z dovolání, které si Ústavní soud od stěžovatelky vyžádal, sama stěžovatelka uvedla každý z důvodů v samostatném bodě (22 a 23). Především pak podle názoru Ústavního soudu není podstatné, zda se příslušné úvahy krajského soudu prolínají či na sebe slovně navazují. Rozhodující je, zda podstatu těchto úvah tvoří více důvodů, z nichž každý mohl sám o sobě vést k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby. A právě taková situace, jak přiléhavě konstatoval již Nejvyšší soud, nastala i v nyní posuzované věci. 11. Stěžovatelce lze přisvědčit jen potud, že pro krajský soud byl stěžej