IV.ÚS 119/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 119/21 ze dne 13. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Kuny, insolvenčního správce dlužníka ANIDOR, s. r. o., sídlem Velké Hamry 393, Ústí nad Orlicí, zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2020 č. j. 21 Cdo 1541/2020-1081, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Františka Olberta, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jeho případě bylo porušeno základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dále tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo na pokojné užívání majetku zaručené čl. 11 Listiny a základní právo na řádné řízení dané čl. 38 Listiny. Dále stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud postupoval v rozporu s čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Stěžovatel se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 260 000 Kč. V žalobě uvedl, že vedlejší účastník působil jako ředitel společnosti, kterou nyní zastupuje jako insolvenční správce stěžovatel. Vedlejší účastník měl převzít částku 250 000 jako vklad do pokladny společnosti, avšak měl předat pouze její část. Do pokladny neměl vedlejší účastník předat ani částku, kterou vybral z bankovního účtu společnosti. Proto je stěžovatel přesvědčen, že vedlejší účastník drží neoprávněně celkem 260 000 Kč. Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 4. 2012 č. j. 10 C 184/2007-252 žalobu zamítl. Podle okresního soudu stěžovatel neprokázal, že by vedlejší účastník vybral z pokladny či účtu finanční prostředky a ty si nechal pro vlastní potřebu. 3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 9. 2013 č. j. 22 Co 110/2013-410 na základě odvolání stěžovatele zrušil rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud okresnímu soudu uložil, aby stěžovatele vyzval, aby tvrdil a prokázal skutečnosti pro řízení rozhodné. 4. Okresní soud nejprve usnesením ze dne 19. 12. 2013 č. j. 10 C 184/2007-415 stěžovatele vyzval k doplnění žaloby a poté usnesením ze dne 22. 5. 2014 č. j. 10 C 184/2007-465 žalobu odmítl a rozhodl o nákladech řízení. Podle okresního soudu stěžovatel řádně nedoplnil rozhodné skutečnosti, a pro tento nedostatek nebylo možné v řízení dále pokračovat, protože není zřejmé, co v řízení zkoumat. 5. K odvolání žalobce krajský soud usnesením ze dne 6. 10. 2014 č. j. 22 Co 428/2014-493 usnesení okresního změnil tak, že žaloba se neodmítá. V odůvodnění uvedl, že v daném případě je zřejmé, kdo jsou účastníci řízení, a čeho se stěžovatel vůči vedlejšímu účastníkovi domáhá. Stěžovatelem formulovaný nárok je podle krajského soudu projednatelný, přičemž byl toho názoru, že pokud stěžovatel nedoplní skutková tvrzení a důkazy, může to vést k zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního stěžovatelem. 6. Okresní soud poté rozsudkem ze dne 12. 4. 2016 č. j. 10 C 184/2007-669 žalobu zamítl s tím, že stěžovatel neupřesnil trvání a obsah pracovní smlouvy, náplň práce vedlejšího účastníka, nevymezil jeho pracovní povinnosti a oprávnění, jakých jednání či opomenutí se měl vedlejší účastník dopustit, jakými jednáními či opomenutími měla být způsobena škoda, v jaké výši, zda se tak stalo zaviněním vedlejšího účastníka, ani z čeho plyne případná příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a protiprávním jednáním. 7. Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2017 č. j. 22 Co 348/2016-812 k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Podle krajského soudu stěžovatel neunesl břemeno tvrzení. 8. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 8. 2017 č. j. 21 Cdo 1875/2017-839 rozsudek krajského soudu i rozsudek okresního soudu zrušil. Podle jeho názoru musí stěžovatel v řízení o náhradu škody především prokázat, že mu vznikla škoda, spočívající ve zmenšení jeho majetku, a v jaké výši, neboť není-li prokázán vznik škody, nelze ani požadovat její náhradu a uplatněný nárok stěžovatele na náhradu škody by tak byl bez dalšího neopodstatněný. Zároveň Nejvyšší soud připomněl, že odvolací soud by neměl opomenout, že v případě, že nebude možno uplatněný nárok posoudit jako náhradu škody, nelze vyloučit jeho posouzení podle hmotněprávních norem upravujících bezdůvodné obohacení zaměstnance jen s poukazem na skutečnost, že vedlejší účastník převzal žalovanou částku "důvodně". Názor odvolacího soudu podle Nejvyššího soudu nevzal dostatečně v úvahu, že bezdůvodným obohacením je také prospěch získaný bez právního důvodu, přičemž je lhostejné, zda tento důvod nikdy neexistoval nebo zda byl původně dán a později odpadl. Podle Nejvyššího soudu rozsudek krajského soudu proto spočíval na nesprávném právním posouzení věci. 9. Okresní soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2018 č. j. 10 C 184/2007-984 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Podle okresního soudu nebylo prokázáno, že si vedlejší účastník peníze ponechal a stěžovatel neprokázal, jakou povinnost měl vedlejší účastník svým jednáním porušit. Proto podle soudu nebylo možné učinit závěr o povinnosti k náhradě škody či k vydání bezdůvodného obohacení. Co se týče znaleckých posudků, okresní soud konstatoval, že nevyvrací tvrzení vedlejšího účastníka o tom, že peníze vložil do pokladny, pouze vyslovují pochybnosti o správnosti účtování vkladů. 10. Na základě odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2020 č. j. 22 Co 348/2016-1052 rozsudek okresního soudu potvrdil a částečně změnil výrok o nákladech řízení. Podle krajského soudu zjistil okresní soud rozhodné skutečnosti v potřebném rozsahu a učinil správné a úplné skutkové závěry. Krajský soud uvedl, že vedlejší účastník prokázal svou obranu, podle níž peníze převzal a předal do pokladny stěžovatele, vložil na jeho účet či předal správci konkurzní podstaty obchodní korporace VITKA Brněnec, a. s. Proto podle jeho názoru nebyl prokázán žádný právní důvod pro vznik žalovaného nároku. 11. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Podle Nejvyššího soudu stěžovatel nezpochybňuje právní posouzení věci krajským soudem, ale zpochybňuje skutková tvrzení, na nichž založil své závěry. Nejvyšší soud uvedl, že dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž stěžovatel k dispozici způsobilý dovolací důvod a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatele 12. V ústavní stížnosti stěžovatel předkládá svou verzi skutkového stavu a rozporuje důkazy provedené okresním soudem. Stěžovatel dále uvádí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je v rozporu s jeho dřívějším rozsudkem ve věci ze dne 22. 8. 2017 č. j. 21 Cdo 1875/2017-839. Podle stěžovatele mělo být do jeho pokladny vloženo 890 000 Kč a ne pouze 700 000 Kč. Soudy všech stupňů se však podle jeho názoru zabývaly pouze částkou 700 000 Kč a nikoli 890 000 Kč, což považuje za zásadní. Z toho stěžovatel usuzuje, že okresní soud postupoval v rozporu se závěry plynoucími z provedených důkazů a nezabýval se rozpory mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí okresního soudu je svévolné, neboť nerespektuje některé z provedených důkazů. K tomu stěžovatel dodává, že okresní soud opomíjel jím předkládané důkazy, a to jen z toho důvodu, aby byl odůvodněn závěr o zamítnutí žaloby pro neprokázání existence nároku. Rozhodnutí okresního soudu proto považuje za nepřezkoumatelné. 13. Stěžovatel dále zpochybňuje skutkový stav zjištěný okresním soudem, který se týkal částky 100 000 Kč, kterou měl vedlejší účastník předat správci konkurzní podstaty obchodní korporace VITKA Brněnec a. s., a provádí vlastní právní hodnocení. Tím, že se Nejvyšší soud nepřiklonil k jím předloženým skutkovým a právním závěrům, měl zasáhnout do jeho základního práva na soudní ochranu a ochrany vlastnického práva. 14. Stěžovatel dále uvádí, že se Nejvyšší soud nezabýval námitkami směřujícími k rozporům mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Tím Nejvyšší soud z