IV.ÚS 1190/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1190/23 ze dne 20. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele spolku Český svaz chovatelů, z. s., sídlem Maškova 1646/3, Praha 8 - Kobylisy, zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, sídlem Opletalova 1418/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2023 č. j. 27 Cdo 98/2023-186, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2022 č. j. 15 Co 200/2021-147 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. května 2021 č. j. 38 C 44/2019-107, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a spolku Českomoravský svaz chovatelů poštovních holubů, místní spolek Židenice, z. s., sídlem Vančurova 3125/54, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 17 (pozn. Ústavního soudu: správně má být "čl. 11 odst. 1") Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal určení, že je vlastníkem specifikované budovy v katastrálním území Židenice. Městský soud po provedeném dokazování žalobě vyhověl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že vzal za prokázané nabytí vlastnického práva vedlejším účastníkem (pod jiným označením) k předmětné budově podle hospodářské smlouvy za dne 7. 11. 1975 a že v řízení nebylo prokázáno, že by ji nabyl stěžovatel. Za podstatné považoval zjištění, že vedlejší účastník nezanikl a v novém sdružení nepůsobí jako nový subjekt práva, má právní subjektivitu jako pobočný místní spolek Českomoravského svazu chovatelů poštovních holubů. Dále městský soud uzavřel, že stěžovatel se nemůže domáhat jako oprávněný držitel vydržení, neboť si musel být vědom toho, že oprávněným držitelem předmětné nemovité věci není. 3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění krajský soud shrnul, že v řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastník není právním nástupcem původní Základní organizace chovatelů poštovních holubů 0148, nýbrž je touto základní organizací, která vystoupila ze struktur stěžovatele a nyní působí jako pobočný spolek Českomoravského svazu chovatelů poštovních holubů, která má podle stanov rovněž právní subjektivitu. Předmětná nemovitá věc je proto vlastnictvím vedlejšího účastníka, kterému svědčí původní nabývací listina - hospodářská smlouva. Také krajský soud dospěl k závěru, že k vydržení nemohlo dojít, neboť stěžovatel nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo k předmětné nemovitosti náleží, musel si být vědom, že jsou zde skutečnosti, které přinejmenším vzbuzují pochybnosti o tom, kdo je vlastníkem, a že skutečnosti, o které opírá nabytí vlastnického práva, jsou sporné. 4. Následné stěžovatelovo dovolání shledal Nejvyšší soud nepřípustným, tudíž ho napadeným usnesením odmítl (I. výrok; pozn. Ústavního soudu: výrok je uveden v tomto znění: "Odvolání se odmítá.") a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). Podle Nejvyššího soudu byl závěr krajského soudu o přípustnosti vystoupení vedlejšího účastníka ze stěžovatele a jeho vstupu do nově vzniklého občanského sdružení v souladu s ustálenou judikaturou a k námitce ohledně vydržení stěžovatel nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání. V dalších částech odůvodnění reagoval Nejvyšší soud na zbývající stěžovatelovy námitky. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy ho fakticky zbavily vlastnického práva k nemovité věci bez jakéhokoliv listinného důkazu či jiného důkazu o vlastnickém právu vedlejšího účastníka a určily, že vedlejší účastník je vlastníkem předmětné stavby, přičemž takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování, resp. je s ním v rozporu. 6. Porušení práva na spravedlivý proces (tj. na soudní ochranu) spatřuje stěžovatel v tom, že soudy se nevypořádaly s jeho námitkami o nesprávnosti zjištěného skutkového stavu a o rozporu právního názoru soudů na přípustnost tzv. "vystoupení" pobočného spolku z hlavního spolku s judikaturou Nejvyššího soudu i s dřívějším rozhodnutím v téže věci mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem. Popření principu legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování představuje skutečnost, že soudy s odstupem 10 let, po podání obsahově shodné žaloby, rozhodly v rozporu s dřívějším rozhodnutím v téže věci a mezi týmiž účastníky. Zdůvodnění, že dřívější rozhodnutí nezaložilo překážku věci rozsouzené, považuje stěžovatel za zjevně přepjatý formalismus. Do práva na spravedlivý proces (tj. na soudní ochranu) zasáhl podle stěžovatele i Nejvyšší soud, který zjevně neoprávněně odmítl podané dovolání, ačkoliv byly splněny podmínky jeho přípustnosti, což vedlo fakticky k odepření přístupu ke spravedlnosti. A do téhož práva bylo zasaženo také ignorací námitky vydržení, bez bližšího odůvodnění. 7. K těmto námitkám stěžovatel v dalších částech ústavní stížnosti předkládá podrobnou argumentaci, v níž polemizuje s posouzením totožnosti vedlejšího účastníka a původního vlastníka a možností vystoupení pobočného spolku z hlavního spolku, připomíná usnesení městského soudu ze dne 21. 10. 2008 č. j. 49 C 106/2006-170, věnuje se využitelnosti odkazované judikatury (též s ohledem na dopady změny relevantní právní úpravy občanských sdružení, resp. spolků) a poukazuje na nezbytnost majetkového vypořádání se stěžovatelem. Podrobně se zabývá předpoklady vydržení s přesvědčením, že je splnil, a proto stavbu nabyl vydržením k 29. 1. 2019, za předpokladu, že mu vlastnické právo k ní z jakéhokoliv důvodu nesvědčilo již dříve. V další části tvrdí porušení zásady legitimního očekávání, právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, k němuž mělo dojít nerespektováním dřívějšího pravomocného rozhodnutí v téže věci, a připomíná, že městský soud ve věci sp. zn. 49 C 106/2006 řešil jako předběžnou právní otázku právní nástupnictví vedlejšího účastníka po původním vlastníkovi. Za nepřiléhavý považuje odkaz Nejvyššího soudu na usnesení sp. zn. 28 Cdo 3652/2011, neboť nezpochybňoval subjektivitu vedlejšího účastníka, ale namítal, že nedošlo k transformaci (právnímu nástupnictví). 8. V průběhu řízení stěžovatel podáním ze dne 30. 5. 2023 požádal o přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti s odůvodněním, že u městského soudu vede řízení proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení dlužného nájemného za užívání předmětné stavby, a informoval, že městský soud dvakrát vyhověl jeho žádosti o přerušení řízení, třetí žádosti již nevyhověl a rozhodl, že v řízení se pokračuje. Stěžovatel proto nemá jistotu při volbě procesních prostředků a dalším postupu ve sporu o nájemné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných