IV.ÚS 1192/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1192/20 ze dne 26. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Ilony Vašíčkové, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. srpna 2019 č. j. 10 Afs 145/2019-57 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. listopadu 2019 č. j. 57 Af 5/2018-116, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se podle rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 15. 12. 2017 č. j. 53821/17/5200-11432-711778 dopustila správního deliktu podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o účetnictví"), neboť v účetním období 2014 neúčtovala řádně o všech účetních případech, podle směrné účtové osnovy a v souladu s účetními metodami tak, aby byl spolehlivě určen obsah účetních případů a účetních záznamů v souvislosti s účtováním nákladů, nedoložila řádně provedené inventarizace zásob, majetku a závazků, stavy oprávek a položek odpisů tohoto majetku, nevedla hlavní knihu v předepsaném rozsahu apod. Podle § 37a odst. 1 písm. c) ve spojení s § 37a odst. 3 písm. b) zákona o účetnictví jí byla uložena pokuta ve výši 100 000 Kč. 3. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, o které rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 1. 2019 č. j. 57 Af 5/2018-66 tak, že žalobě vyhověl a citované rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil. 4. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka, která byla blanketní a byla doplněna na základě výzvy Nejvyššího správního soudu, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 8. 2019 č. j. 10 Afs 145/2019-57 rozsudek krajského soudu ze dne 29. 1. 2019 č. j. 57 Af 5/2018-66 zrušil. K argumentaci stěžovatelky ohledně zneužití práva podat kasační stížnost vedlejším účastníkem konstatoval, že její pokus o výklad § 106 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), je zjevně absurdní a nesmyslný. Zcela pomíjí nejen text zákona, ale především jeho smysl a účel, jak jasně plyne ze záměru historického zákonodárce v roce 2002. Jak vyplývá z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona - soudního řádu správního - ze dne 15. 4. 2002 (tisk 1080/0), zákon měl upravit "poněkud nezvyklý, ale pro praxi vhodný, způsob podávání kasační stížnosti, do jisté míry připodobněný tzv. ohlašování právního prostředku." Jde tu o to, říká důvodová zpráva, aby v krátké době (dvou týdnů) bylo jasno o tom, zda rozhodnutí soudu bude napadeno, s tím, že důvody kasační stížnosti budou doplňovány ve lhůtě delší. Smysl usnesení Nejvyššího správního soudu vyzývajícího k doplnění kasační stížnosti je tu dát pevnou lhůtu, ve které musí být důvody kasační stížnosti doplněny. V případě řešeném rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018 č. j. 4 As 113/2018-39, č. 3836/2019 Sb. NSS, na který odkazuje stěžovatelka, šlo o zneužití práva podat nepodepsané podání správnímu orgánu, což je ovšem zjevná vada, pro kterou nelze pokračovat v řízení. Tato situace může být důsledkem omylu podatele, nikoliv ovšem jeho záměrné procesní strategie. Naproti tomu neodůvodněná kasační stížnost je situace, s níž od počátku zákonodárce počítal jako se standardní možností, jak podat kasační stížnost (proto důvodová zpráva hovoří o "ohlášení" kasační stížnosti). Ustanovení § 106 odst. 3 s. ř. s. lze jistě legitimně kritizovat jako neefektivní, protože pravidelně nutí Nejvyšší správní soud podávat výzvy, jde však o úvahy de lege ferenda, neboť zákonodárce staví podání blanketní kasační stížnosti jako alternativu podání kasační stížnosti perfektní. Nejvyšší správní soud připomenul, že jistou formou procesní "sankce" pro toho, kdo podá blanketní kasační stížnost, je zákaz rozšiřovat důvody kasační stížnosti po uplynutí soudem stanovené lhůty podle § 106 odst. 3 s. ř. s. Naproti tomu ten, kdo podá kasační stížnost včetně důvodů, může důvody kasační stížnosti rozšiřovat kdykoliv během řízení, samozřejmě s výhradou nepřípustnosti některých námitek podle § 104 s. ř. s. [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. I ÚS 390/05 (N 27/40 SbNU 219)]. 5. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 12. 11. 2019 č. j. 57 Af 5/2018-116 žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka brojí proti těm částem rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019 č. j. 10 Afs 145/2019-57 a rozsudku krajského soudu ze dne 12. 11. 2019 č. j. 57 Af 5/2018-116, kde je již kasační stížnost vyloučena podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Proti ostatním nezákonnostem rozsudku krajského soudu ze dne 12. 11. 2019 č. j. 57 Af 5/2018-116 brojí stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud vede pod sp. zn. 10 Afs 72/2020 a řízení o ní probíhá. 7. K samotné tvrzené neústavnosti napadených rozsudků stěžovatelka uvádí, že systematické podávání blanketních kasačních stížností vedlejším účastníkem je zneužitím práva, protože jde o neúplné podání stejně jako podání s chybějícím podpisem (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018 č. j. 4 As 113/2018-39, č. 3836/2019 Sb. NSS). Státní orgán je na úrovni "profesionálního zástupce", který musí vědět, že jeho kasační stížnost má obsahovat všechny zákonem požadované náležitosti. Toleruje-li nadále Nejvyšší správní soud toto "zjevně zlovolné, nemravné, šikanózní a obstrukční jednání", pak se sám podílí na tom, co tak ostře kritizuje rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v citovaném rozsudku. Sám Nejvyšší správní soud nemůže pomáhat jinému státnímu orgánu vyzýváním k odstranění vad, kterého se vedlejšímu účastníkovi dostalo minimálně ve stovkách případů. Vedlejší účastník podává blanketní kasační stížnost jen proto, aby dosáhl právě oné "pomoci" se zjevným cílem si uměle prodloužit dvoutýdenní lhůtu pro podání kasační stížnosti na více než měsíc. Nejvyšší správní soud proto měl kasační stížnost vedlejšího účastníka v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Afs 145/2019 odmítnout. Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že výklad, jak jej na základě záměru historického zákonodárce vytvořil Nejvyšší správní soud, nemůže obstát, protože odporuje jasnému znění zákona. Čistě teleologický výklad nemůže převážit nad principem legální licence. Stěžovatelka tvrdí, že soudní řád správní umožňuje jedině perfektní podání kasační stížnosti. Podal-li vedlejší účastník úmyslně neúplnou kasační stížnost a snažil se tím dosáhnout umělého prodloužení lhůty pro její vypracování, pak se evidentně dopustil účelového jednání, kterému právo ochranu nepřiznává. III. Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 9. K přípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) nutno uvést, že ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. 10. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti výslovně uvedla, že tuto podává pouze proti t