IV.ÚS 1197/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1197/14 ze dne 24. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti 1/ JUDr. Markéty Elisabeth Kühn, 2/ MUDr. Ivo Sládka a 3/ JUDr. Michala Žižlavského, všech zastoupených Mgr. Hanou Himmatovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Široká 36/5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. března 2012 č. j. 19 C 87/2008-199 ve výroku II., rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2013 č. j. 70 Co 473/2012-271 ve výroku I. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013 č. j. 22 Cdo 2423/2013-305, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. března 2014, stěžovatelé podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. března 2012 č. j. 19 C 87/2008-199 ve výroku II. a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2013 č. j. 70 Co 473/2012-271 ve výroku I. s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Úmluvy a dále namítali porušení zákazu diskriminace plynoucího z čl. 3 Listiny, se kterým úzce souvisí princip rovnosti. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 19 C 87/2008 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelé se žalobou ze dne 6. února 2008 domáhali po České republice - Ministerstvu financí (jako žalované) zaplacení částky 4 515 280 Kč s úrokem z prodlení každému ze stěžovatelů. Obvodní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností výrokem pod bodem I. uložil žalované povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 192 982 Kč se zákonným úrokem z prodlení, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému ze stěžovatelů částku 4 322 298 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Výroky pod body III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak stěžovatelé (do výroku II.), tak žalovaná (do výroků I., IV. a V.). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, výrokem pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. v rozsahu napadeném stěžovateli, tj. ohledně částky 4 322 298 se zákonným úrokem z prodlení pro každého ze stěžovatelů. Výrokem pod bodem II. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. a v akcesorických výrocích III., IV. a V. a vrátil v tomto rozsahu věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stěžovatelé proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti potvrzujícímu výroku pod bodem I., podali dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. prosince 2013 č. j. 22 Cdo 2423/2013-305 dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013 č. j. 22 Cdo 2423/2013-305 v ústavní stížnosti nenavrhovali. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatelů, neboť stěžovatelé v ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu citovali a jejich argumentace směřovala i proti tomuto usnesení. Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu. Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje (§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí s nájemními byty a domáhají se náhrady za nucené omezení vlastnického práva, konkrétně zaplacení rozdílu mezi obvyklým nájemným a tzv. regulovaným nájemným v bytech situovaných těchto objektech od 1. ledna 2002 do 30. září 2006. Ve věci rozhodujícím soudům zejména vytýkali, že: a) Soudy založily svůj závěr na jediném skutkovém zjištění, sice že stěžovatelé údajně koupili nemovitosti za kupní cenu nižší o cca 50 % v daném místě a čase, neboť je nabyli již s regulovanými nájmy bytů; toto skutkové tvrzení se podle názoru stěžovatelů nevztahovalo k tvrzení žádné ze stran, nemělo žádnou oporu v dokazování, bylo nepodložené a překvapivé. b) Toto základní východisko, které soudy použily pro určení výše náhrady je podle tvrzení stěžovatelů zjevně nesprávné již proto, že je obecně známo, že v první polovině devadesátých let (kdy stěžovatelé nabyli nemovitosti) fakticky neexistovaly byty bez regulace (již vůbec ne v předmětné lokalitě) a jejich prodejem se tudíž nemohl vytvářet základ pro učení ceny obvyklé v daném místě a čase (údajně o cca 50 % vyšší ceny, než za kterou stěžovatelé nemovitosti koupili). c) Pokud by ale bylo skutkové zjištění soudů správné, není stěžovatelům jasné, proč má být právě toto zjištění důvodem aplikace cenového předpisů, který v rozhodné době neplatil a který nezavádí plnou deregulaci nájemného. Stěžovatelé rovněž napadli provedené důkazní řízení, soudu prvního stupně vytýkali, že se nevypořádal s předloženými tvrzeními stěžovatelů ani s konkrétními cenovými závěry zpracovaného znaleckého posudku, čímž měl vybočit z mezí rozumné úvahy. Ve věci rozhodující soudy se podle názoru stěžovatelů nezabývaly konkrétními skutečnostmi, významnými pro věc, které stěžovatelé řádně tvrdili a navrhovali k nim důkazy. Soudní řízení, které probíhalo po dobu mnoha let před obecnými soudy, sice dalo stěžovatelům formálně za pravdu, ale neposkytlo jim žádnou reálnou kompenzaci, a to dokonce ani do výše reálně hrazených nákladů. Stěžovatelé v rozhodnutí soudů spatřují extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými a mají za to, že zde existují opomenuté důkazy. Žalovaná podle názoru stěžovatelů jim způsobila ekonomickou újmu, když měli po dvě desetiletí jen regulované příjmy, ale platili tržní náklady a poté jim přisoudila z pohledu stěžovatelů náhradu ve zjevně bagatelní výši. Další újma stěžovatelům měla vzniknout zhoršením stavu jejich nemovitostí v důsledku omezených možností jejich údržby a rozvoje, když i jen prostý provoz bytů dotovali z vlastních prostředků. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkali, že při odmítnutí dovolání nepřihlédl k vlastní rozhodovací praxi. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 8. července 2010 sp. zn. Pl. ÚS 8/08 (N 137/58 SbNU 115; 256/2010 Sb.). Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus. Pochybe