IV.ÚS 1197/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1197/20 ze dne 16. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Československá provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, sídlem Beethovenova 235/1, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2020 č. j. 28 Cdo 3802/2019-814, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. června 2019 č. j. 71 Co 344/2018-787 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. srpna 2018 č. j. 17 C 193/2015-742, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a 2) Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 4 Ústavy, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 8. 2018 č. j. 17 C 193/2015-742 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že vedlejší účastnice č. 1) je vlastníkem pozemků parc. č. 18 - 23 v katastrálním území Bruntál - město, obec Bruntál, zapsaných na listu vlastnictví č. 1763 vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Bruntál, pro katastrálním území Bruntál - město, a dále pozemků parc. č. 12 a 13 v katastrálním území Vrbno pod Pradědem, obec Vrbno pod Pradědem, zapsaných na listu vlastnictví č. 622 vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Bruntál, pro katastrální území Vrbno pod Pradědem. Stěžovatelka žalobu podala podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) - dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání". Okresní soud shledal, že stěžovatelce se nestala majetková křivda v rozhodném období vymezeném v § 1 zákona o majetkovém vyrovnání (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) a nestala se jí ani způsobem uvedeným v § 5 daného zákona, proto není osobou oprávněnou podle § 3 zákona o majetkovém vyrovnání. 3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 71 Co 344/2018-787 na základě odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, že stěžovatelka ohledně předmětných pozemků neutrpěla majetkovou křivdu v rozhodném období, neboť nedoložila, že před rozhodným obdobím byla zapsána jako vlastník těchto pozemků. 4. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 2. 2020 č. j. 28 Cdo 3802/2019-814 odmítl (§ 2434c odst. 1 občanského soudního řádu, dále i jen "o. s. ř."), neboť jej neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř.). V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu, když shledal, že aktivní věcná legitimace stěžovatelky k vedení sporu podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání není dána, neboť tvrzenému předchůdci stěžovatelky bylo vlastnické právo odňato před rokem 1945, a následně nedošlo k jeho obnově. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka netvrdila, že by uplatnila nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."), či dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen "dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb."), případně ani nevysvětlila, z jakého právního titulu na ni měl před či v rozhodném období předmětný majek, který byl za okupace odňatý subjektu Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens, jehož podle provedeného dokazování není právní nástupnicí, přejít. Nejvyšší soud zdůraznil, že ve věci nebylo rozhodováno z důvodu neunesení důkazního břemene ohledně rozhodných skutkových tvrzení týkajících se historických událostí či dokumentů, a že judikatura označená stěžovatelkou v souvislosti s prokazováním skutečností, jež nastaly v době dávno minulé, na posuzovanou věc nedopadá. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně vyjádřila souhlas se závěrem rozhodujících soudů, že v minulosti působila pod názvem Unterstützungsverein St. Elisabeth des Barmherzigen Schwestern des ehem. Deutschordens, a nikoli pod názvem Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens, pod nímž působila mužská odnož Řádu německých rytířů, přičemž stěžovatelka se označuje za ženskou odnož tohoto řádu. Nezpochybňuje ani, že předmětné pozemky byly původně v pozemkové knize zapsány pro zmíněnou mužskou odnož Řádu německých rytířů. Nesouhlasí však s tím, že nikdy nebyla vlastníkem daných nemovitostí. To, že byla v pozemkové knize původně jako vlastník zapsána mužská odnož Řádu německých rytířů, podle ní nevylučuje, že následně nemohlo dojít ke změně vlastnického práva v její prospěch. Stěžovatelka tvrdí, že její vlastnické právo k předmětným nemovitostem dokládají pozemkové knihy, a to knihovní vložka č. 195 (katastrální území Bruntál - město), knihovní vložka č. 682 (katastrální území Bruntál - Krnovské předměstí), knihovní vložka č. 583 (katastrální území Vrbno), dále smlouva o právu požívání pro spis č. j. III.-Dr. ŠA.-297 uzavřená mezi Náboženskou maticí v Praze (jako správcem majetkové podstaty stěžovatelky) a národním výborem v Bruntále, ze které vyplývá, že Náboženská matice v Praze vystupovala nikoliv jako vlastník předmětných nemovitostí, ale jako správce, a že vlastníkem byla stěžovatelka. Stěžovatelka je přesvědčena, že její vlastnické právo dokládá také darovací smlouva ze dne 4. 5. 1958 uzavřená mezi Náboženskou maticí v Praze a Správou zemědělství a lesního hospodářství Rady Krajského národního výboru v Olomouci, kterou Náboženská matice v Praze darovala předmětné nemovitosti státu, a rovněž přípis Okresnímu národnímu výboru v Bruntále ze dne 13. 10. 1971, z něhož se podává, že Československý stát se nepovažuje za vlastníka pozemku, který by nyní měl být parcelou č. 21. Dále stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Okresního národního výboru v Bruntále ze dne 25. 10. 1971 č. j. Fin IV-Sm 706/71/Pcl a na smlouvu o právu požívání ze dne 10. 12. 1956 uzavřenou mezi Náboženskou maticí v Praze (jako správcem majetkové podstaty stěžovatelky) a Krajským národním výborem v Olomouci, schválenou Ministerstvem školství a kultury dne 19. 12. 1956, a na ni navazujícím přípisem Krajského národního výboru v Olomouci ze dne 19. 5. 1958 č. j. 2106/58-III/2-Dr.Ša-766. 6. Stěžovatelka tvrdí, že z uvedených listin lze dovodit, že dotčené nemovitosti byly v jejím vlastnictví a že Náboženská matice v Praze je měla pouze ve správě a nezákonně je převedla na Československý stát. Odvolává se na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5727/2016, ze dne 6. 2. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004 sp. zn. 22 Cdo 2475/2003 a ze dne 19. 7. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2174/2004), podle které, ačkoli se nedochoval nabývací titul, lze nabytí práva prokázat nepřímými důkazy, např. chováním tehdejších účastníků. Rovněž poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, podle něhož není-li důvod pochybovat o tom, že se určité věci před delší dobou dály obvyklým způsobem či úředním postupem, tíží toho, kdo tvrdí opak, důkazní břemeno. 7. Stěžovatelka má také za to, že rozhodující obecné soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu o přechodu vlastnického práva ze státu na kraj podle zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů (dále jen "zákon č. 157/2000 Sb."). Je přesvědčena, že stát nemohl převést či nechat