IV.ÚS 1199/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1199/21 ze dne 15. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti A. S., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného advokátem JUDr. Martinem Grobelným, sídlem Sokolská tř. 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2021 č. j. 5 Tdo 52/2021-11678, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. září 2018 č. j. 5 To 102/2017-11143 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. července 2017 č. j. 49 T 4/2012-10804, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (výrok o vině pod bodem 3) a přečinu neoprávněného podnikání dle § 251 odst. 1 trestního zákoníku (výrok o vině pod bodem 4), za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu povolání lékaře na dobu sedmi let, k peněžitému trestu ve výši dvou milionů korun a k trestu propadnutí věci. Předmětných trestných činů se stěžovatel dopustil stručně řečeno tím, že nakoupil a spoluobžalovanému V. H. se ziskem prodal blíže specifikované léky obsahující omamné a psychotropní látky, které lze vydávat pouze na lékařský předpis, přičemž si byl vědom, že léky budou použity k neoprávněnému prodeji dalším osobám. 3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") k odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě i obou obžalovaných prvostupňový rozsudek ústavní stížností napadeným rozsudkem ve vztahu ke stěžovateli částečně zrušil (ve výroku o vině pod bodem 3 a ve výrocích o trestu) a nově rozhodl tak, že stěžovatele opět uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře na dobu sedmi let, peněžitý trest ve výši dvou milionů korun a trestu propadnutí věci. K částečnému zrušení prvostupňového rozsudku vrchní soud přistoupil proto, že shledal opodstatněnou námitku státní zástupkyně týkající se zařazení psychotropní látky fentermin do příslušné přílohy nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, která v době rozhodování krajského soudu byla zařazena nikoli v příloze č. 7 (jak bylo uvedeno ve výroku rozsudku krajského soudu), ale v příloze č. 5. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel předně namítá, že nebyla respektována presumpce neviny, neboť soudy nerozptýlily důvodné pochybnosti, které ohledně stěžovatelova jednání panovaly, přičemž se ani řádně nezabývaly námitkami, jež stěžovatel ke skutkovému stavu vznášel. 6. Dále stěžovatel uvádí, že skutek pod bodem 3 byl vadně vymezen, jelikož počet druhů léků údajně dodávaných stěžovatelem spoluobžalovanému nekoresponduje s počtem léků nabízených a předávaných spoluobžalovaným dalším osobám. To za situace, kdy si od stěžovatele měl léky objednávat pouze spoluobžalovaný a kdy soudy dospěly k závěru, že předmětné léky stěžovatel prodal právě spoluobžalovanému s vědomím, že léky budou použity k neoprávněnému prodeji dalším osobám. Stěžovatel se domnívá, že za tohoto stavu nelze akceptovat, že je stěžovateli vytýkáno dodání většího množství a druhů léků, než kolik měl následně spoluobžalovaný dále nabízet a prodávat. Podle stěžovatele nelze tento rozdíl vysvětlit (jak učinily vrchní soud a Nejvyšší soud) tím, že se veškerou trestnou činnost spoluobžalovaného nepodařilo orgánům činným v trestním řízení zcela zadokumentovat. Jde údajně o provázané děje a stěžovatel nemůže být uznán vinným z toho, že spoluobžalovanému dodával za účelem distribuce větší množství léku, než které se u spoluobžalovaného podařilo zadokumentovat. Dle stěžovatele soudy v jeho případě vycházely z objednávek a vyúčtování, aniž by bylo prokázáno, že léky skutečně k distribuci spoluobžalovanému byly dodány, a to za současného prokázání povědomí stěžovatele, že budou dále distribuovány. Soudy tak údajně v pochybnostech hodnotily důkazy v neprospěch stěžovatele a postupovaly v rozporu se zásadami, na kterých je trestní řízení vystavěno. 7. Jde-li o skutek pod bodem 4, dle stěžovatele není z výroku rozsudku krajského soudu patrné, jakým konkrétním jednáním měl stěžovatel u přečinu neoprávněného podnikání naplnit znak "většího rozsahu". Nejvyšší soud přitom rozhodoval již za účinnosti novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, která upravila hranici škody a prospěchu v rámci trestní odpovědnosti z původních 50 000 Kč na 100 000 Kč. I v tomto kontextu mělo údajně být naplnění znaku "většího rozsahu" kriticky zvažováno. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že spoluobžalovanému, u nějž byl uveden zisk nejméně ve výši 503 450 Kč, nebyl uložen peněžitý trest, zatímco stěžovateli, u kterého je naopak uváděn jeho údajný zisk bez jakéhokoliv finančního vymezení, je uložen trest ve výměře 2 000 000 Kč. K tomu stěžovatel dodává, že ziskovost je jedním z podstatných znaků pro naplnění skutkové podstaty neoprávněného podnikání, neboť podnikáním se rozumí činnost provozovaná za účelem zisku. Vrchní soud se sice dle stěžovatele touto otázkou zabýval, nevypořádal však námitku, že znak velkého rozsahu není dostatečně vymezen v popisu skutku. 8. Stěžovatel dodává, že podstatou jeho obhajoby bylo tvrzení, že on sám se vytýkaného jednání nedopustil, neboť obchod s léky prováděl P. Š., kterého stěžovatel zaměstnával jako skladníka a správce prostor, v nichž měl uskladněny léky pro případný budoucí výkon praxe lékaře. Stěžovatel upozorňuje na existenci místopřísežných prohlášení P. Š., ve kterých se tato již zesnulá osoba k páchání protiprávního jednání plně doznává. Tato prohlášení údajně korespondují s dalšími důkazy a podpisy P. Š. na nich byly znalci shledány jako pravděpodobně pravé. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud výslovně připustil, že P. Š. mohl být do manipulace s léky zapojen, přičemž není v možnostech soudu zjistit okolnosti, za kterých byly jeho podpisy získány, a nelze tedy jednoznačně prokázat, že údaje na prohlášeních uvedené byly nad podpisy např. později doplněny. Dle stěžovatele z toho vyplývá, že se obžalobě nepodařilo stěžovatelova tvrzení vyvrátit. 9. Skutečnost, že místopřísežná prohlášení podepsal P. Š., je dle stěžovatele dokládána i A. S. st., který je na listině podepsán jako svědek. Jeho výpověď ale krajský soud údajně řádně nehodnotil, jelikož k ní pouze konstatoval, že ji nepovažoval za zcela přesvědčivou. Místo toho soud částečně vycházel z výpovědi spoluobžalovaného, kterou hodnotil jako nedůvěryhodnou s tím, že ji za usvědčující nepovažuje, avšak zároveň na jiném místě ji označil v určité části za usvědčující vůči stěžovateli. Spoluobžalovaný přitom během řízení uvedl, že opakovaně ve výpovědích lhal, jeho výpověď tak nelze považovat za relevantní. 10. Stěžovatel následně ústavní stížnost doplnil o dvě námitky. Jednak uvedl, že jeho jednání nelze posuzovat podle nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, neboť k protiprávnímu jednání mělo docházet v době, kdy toto nařízení neexistovalo (mezi lety 2008 a 2011). Dále pak stěžovatel namítl, že soudy nezohlednily usnesení Soudního dvora Evropské unie ve věci C-497/16 ze dne 2. 3. 2017, podle něhož jsou léčivé přípravky, se kterými měl stěžovatel obchodovat, vyloučeny z definice omamných a psychotropních látek, a tudíž mu nakládání s nimi nelze klást za vinu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání s dá