IV.ÚS 12/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 12/10 ze dne 6. 5. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele O. P., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Dlážděná 12c, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 989/2009 ze dne 27. října 2009, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 17/2009 ze dne 12. března 2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 9/2008 ze dne 8. ledna 2009 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 9/2008 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 9/2008 ze dne 8. ledna 2009 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona, trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 trestního zákona a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle § 222 odst. 1 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) trestního zákona byl stěžovateli dále uložen trest propadnutí věci, a to jednoho kusu celokovového kuchyňského nože o hmotnosti 54 g, délce čepele 130 mm a šířce v místě patky 19 mm. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli též uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 37.005,- Kč a poškozenému M. P. škodu ve výši 2.700,- Kč. K odvolání stěžovatele a státní zástupkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 6 To 17/2009 ze dne 12. března 2009 podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně částečně zrušil, a to ve výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona, ve výrocích o trestu a o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl, že stěžovatel se uznává vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona a za tento trestný čin a trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 trestního zákona a výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, stěžovatele odsoudil podle § 219 odst. 1 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona, § 40 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Podle § 39 a odst. 2 písm. c) trestního zákona byl stěžovateli dále uložen trest propadnutí věci, a to jednoho kusu celokovového kuchyňského nože o hmotnosti 54 g, délce čepele 130 mm a šířce v místě patky 19 mm. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli též uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 37.005,- Kč a poškozenému M. P. škodu ve výši 2.700,- Kč. Podle § 256 trestního řádu pak bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 11 Tdo 989/2009 ze dne 27. října 2009 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje dokazování provedené obecnými soudy a vytýká jim především, že nebyla provedena rekonstrukce. V souvislosti s postupem obecných soudů, které odmítly provést rekonstrukci s poukazem na její nadbytečnost, stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1104/08. Skutková zjištění tak měla podle stěžovatele zůstat neúplná a neměly být hodnoceny důkazy svědčící ve prospěch jiné verze, než verze obžaloby. V této souvislosti pak stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 802/02. Stěžovatel dále uvádí přesvědčení, že práva, na která odkazuje citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 802/02, mají hmotněprávní charakter, třebaže byla porušena nedodržením především předpisů procesních. Proto se podle stěžovatele lze vady takto způsobené dovolávat na základě ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ačkoli nemá být tento názor Nejvyšším soudem ochotně přijímán, odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 669/05 (správně II. ÚS 669/05) a sp. zn. I. ÚS 55/04. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 a čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Právo na spravedlivý proces pak není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3087/08, sp. zn. II. ÚS 957/09 nebo sp. zn. I. ÚS 1952/09 a mnohá další). Za situace, kdy není zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatele proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jejich podstatou je nesouhlas stěžovatele se způsobem posouzení existence jím tvrzeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem a tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv z důvodu (nesprávně) odmítnutého dovolání pro nenaplnění žádného zákonného dovolacího důvodu. Stěžovatel se fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu či jiného důvodu, pro který by se Nejvyšší soud měl dovoláním stěžovatele zabývat, a přijal jiný, pro stěžovatele příznivější, závěr. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud danost dovolacích důvodů posoudil jinak než stěžovatel, však nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do stěžovatelových ústavních práv. Podle zjištění Ústavního soudu Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, proč nebyl naplněn stěžovatelem tvrzený dovolací důvod a proč dovolání odmítl. Ústavní soud v něm neshledal nic, co by mělo za následek porušení jakéhokoli ústavně zaručeného práva stěžovatele. Námitky stěžovatele proti v záhlaví citovanému rozhodnutí a postupu Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za nedůvodné a v této souvislosti uváděné odkazy na nálezy Ústavního soudu za nepřípadné. Pokud jde o zbývající dvě v záhlaví citovaná rozhodnutí, zjistil Ústavní soud, že proti nim směřující námitky byly stěžovatelem uplatněny již v řízení před soudem prvního stupně a ve stěžovatelem podaném odvolání. Podle přesvědčení Ústavního soudu se obecné soudy s těmito námitkami stěžovatele, včetně nadbytečnosti provedení rekonstrukce, dostatečně vypořádaly. Nemaje k nim výhrad Ústavní soud předně na tato rozhodnutí odkazuje. Ústavní soud dále konstatuje, že v celém trestním řízení vedeném proti stěžovateli ani ve v záhlaví citovaných rozhodnutích neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele vyvolávající nezbytnost jeho kasačního zásahu. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - § 2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní