IV.ÚS 1201/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1201/23 ze dne 23. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace ALKRON, a. s., sídlem Masarykovo nám. 150/24, Jeseník, zastoupené advokátem JUDr. Radkem Hudečkem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2023 č. j. 26 Cdo 3644/2022-139, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. září 2022 č. j. 75 Co 351/2022-107 a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 9. června 2022 č. j. 10 C 198/2021-91, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Technické služby Jeseník, a. s., sídlem Otakara Březiny 168/41, Jeseník, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva chráněná v čl. 1 odst. 1, čl. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud") domáhala, aby jí vedlejší účastnice zaplatila částku 50 001 Kč s příslušenstvím, s tvrzením, že za trvání nájemního poměru ke specifikované budově v katastrálním území Jeseník, kterou jí pronajalo město Jeseník (dále jen "pronajímatel"), vybudovala v pronajatém prostoru zákaznickou základnu, kterou po ní - po skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatelem - převzala vedlejší účastnice jako nová nájemkyně budovy. Tím vedlejší účastnice získala výhodu, za níž je povinna poskytnout stěžovatelce náhradu podle § 2315 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Okresní soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Zamítnutí žaloby odůvodnil závěrem, že případné obohacení za převzetí zákaznické základny může stíhat pouze pronajímatele, jímž vedlejší účastnice nebyla. Opačný výklad by neodpovídal smyslu § 2315 občanského zákoníku, systematice zákona ani způsobům vzniku závazků. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, a protože Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") dospěl k závěru, že není důvodné, napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil s právním názorem okresního soudu, že vedlejší účastnice není ve věci pasivně věcně legitimována. Připomenul znění § 2315 občanského zákoníku, jakož i zásadu, že strany smlouvy nemohou vlastním ujednáním zavazovat třetí osoby, které nejsou účastníkem smlouvy, a uzavřel, že povinnost k poskytnutí náhrady za převzetí zákaznické základy stíhá zásadně pronajímatele, a to bez ohledu na to, zda získá výhodu z převzetí této zákaznické základny on osobně, nebo zda ji získá nový nájemce jím pronajímaného prostoru sloužícího podnikání; bude to pronajímatel, u koho bude nájemce uplatňovat v případě sporu nárok na náhradu. 4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud shledal přípustným, protože rozsudek krajského soudu závisel na vyřešení otázky hmotného práva (pasivní věcné legitimace k poskytnutí náhrady za převzetí zákaznické základny podle § 2315 občanského zákoníku), která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud se zejména zabýval konstrukcí § 2315 občanského zákoníku, přičemž zdůraznil, že toto ustanovení zakotvuje zvláštní právo nájemce prostoru sloužícího podnikání a vychází z myšlenky, že zákaznická základna vytvořená nájemcem při podnikání v najatém prostoru představuje hospodářsky využitelný statek, jehož převzetí může podle okolností případu odůvodnit následné vypořádání (poskytnutí odpovídající náhrady). Není pochyb o tom, že oprávněnou osobou náhradového vztahu je vypovězený nájemce, avšak § 2315 občanského zákoníku výslovně neurčuje subjekt, jenž je povinen k poskytnutí náhrady (uvedené ustanovení pouze konstatuje, že nájemce má právo na náhradu za výhodu pronajímatele, nebo nového nájemce, avšak neuvádí, vůči komu toto právo má). Při řešení dané otázky nelze podle Nejvyššího soudu ztratit ze zřetele, že § 2315 občanského zákoníku je systematicky zařazen do právní úpravy nájemního poměru, tedy závazkového vztahu vznikajícího z dvoustranného právního jednání (smlouvy), konkrétně pak z nájemní smlouvy, která zavazuje zásadně jen smluvní strany a vůči jiným osobám působí pouze v případech stanovených v zákoně. Neurčuje-li § 2315 občanského zákoníku výslovně, že povinnou osobou může být i nový nájemce, je povinným výhradně dřívější pronajímatel, neboť jde o nárok vyplývající ze zaniklého nájemního vztahu mezi ním a vypovězeným nájemcem. Na tomto základě Nejvyšší soud uzavřel, že závěr krajského soudu o tom, že vedlejší účastnice není v daném sporu pasivně věcně legitimována, spočívá na správném právním posouzení věci, a napadeným rozsudkem dovolání zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka setrvává na názoru, že z § 2315 občanského zákoníku jí plyne nárok na náhradu za převzetí zákaznické základny nejen vůči pronajímateli, ale také vůči novému nájemci. Smysl uvedeného ustanovení spočívá podle ní v tom, že satisfakci původnímu nájemci má poskytnout ten, kdo profituje z jeho mnohdy několikaleté činnosti a úsilí. Za tohoto stavu považuje její odkázání s nárokem na pronajímatele, který výhodu (na rozdíl od nového nájemce) v podobě převzetí zákaznické základny nezískal, s konstatováním, že nový nájemce nemůže být nikdy v řízení o žalobě o převzetí zákaznické základny pasivně legitimován, je nepřípustně zužující výklad § 2315 občanského zákoníku. 6. Nad rámec toho stěžovatelka upozorňuje, že vedlejší účastnice je úplně ovládána pronajímatelem, neboť ten je jejím jediným akcionářem, a proto byla vedlejší účastnice o poměrech vztahu mezi stěžovatelkou a jím nepochybně informována. 7. Stěžovatelka se domnívá, že za dané situace může požadovat náhradu za převzetí základny po tom, kdo jí do té doby vybudovanou zákaznickou základnu reálně převzal; takovým subjektem je vedlejší účastnice, a nikoliv pronajímatel. Vyložily-li obecné soudy pro danou věc rozhodnou právní úpravu jinak, nutno jejich rozhodnutí považovat za nezákonná, respektive odporující shora uvedeným základním právům (svobodám), jakož i ústavněprávním principům. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá vš