IV.ÚS 1202/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1202/20 ze dne 12. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavních stížnostech obchodních společností GREAT FABRIQ, s. r. o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem, sídlem Vinohradská 2134/126, Praha 3 - Vinohrady, A, zastoupené JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2 - Vinohrady, a BONUTAS TRADE, s. r. o., sídlem Pod Vilami 747/10, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2020 sp. zn. 3 To 106/2019 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2019 č. j. 2 T 11/2014-7864, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami IV. ÚS 1202/20, IV. ÚS 1216/20 a II. ÚS 1275/20 a které Ústavní soud v souladu s § 63 zákona o Ústavním soudu a § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usneseními ze dne 5. 5. 2020 a 9. 6. 2020 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodl v trestní věci odsouzených R. B., R. B., K. K., L. L. a L. R. pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku o zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, a to peněžních prostředků na konkretizovaných bankovních účtech obchodních společností B a C (výrok pod bodem I.). Dále rozhodl o zabrání náhradní hodnoty podle § 102 trestního zákoníku, a to peněžitých prostředků zajištěných při domovních prohlídce u odsouzeného R. B. a peněžitých prostředků zajištěných při prohlídce nebytových prostor společnosti B a druhé stěžovatelky a nemovitostí ve vlastnictví druhé stěžovatelky (výrok pod bodem II.). Výrokem pod bodem III. usnesení rozhodl městský soud podle § 79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), o zamítnutí žádosti o zrušení zajištění peněžních prostředků uložených na shora uvedených bankovních účtech obchodních společností B a C. Posléze městský soud pod bodem IV. usnesení rozhodl podle § 79f odst. 1 trestního řádu o zrušení zajištění nemovitosti ve vlastnictví druhé stěžovatelky. 3. Proti tomuto usnesení podali všechny stěžovatelky, dále odsouzení R. B. a R. B. a obchodní společnosti C, B a DAMMAE, a. s., stížnosti, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nadepsaným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatelek 4. První stěžovatelka namítá, že vrchní soud napadeným usnesením vybočil ze zákonných mantinelů pro zabrání věci, rozhodl-li o zabrání peněžních prostředků, o kterých bylo prokázáno, že byly poskytnuty právě společností MV Plus, s. r. o., tedy jde o prostředky, které nepocházejí z trestné činnosti, nepředstavují (bezprostřední ani zprostředkovaný) výnos z trestné činnosti a nebyly převedeny pachatelem trestné činnosti. Byly-li nabyty jinak, a to legálně a od osoby nemající s trestnou činností odsouzených nic společného (což podle stěžovatelky vyplývá z výroků odsuzujícího rozsudku trestního soudu), je jejich zabavení neoprávněné. 5. První stěžovatelka poukazuje, že zúčastněná osoba, vůči které soud rozhoduje o zabrání věci, nemá tolik procesních práv jako obviněný. Odtud dovozuje, že o to přísnější by měla platit kritéria pro aplikaci ochranného opatření zabrání věci prolamující ústavněprávní ochranu vlastnického práva. Zde nestačí pouhé přesvědčení soudu, ale pouze nezvratná jistota znemožňující jakoukoli extenzi při aplikaci normy podústavního práva. Zvlášť patrný je tento exces při nevrácení omylem zaslané platby ze dne 3. 2. 2012, která byla vrácena pouze částečně, ačkoli byla reklamována v plné výši a o oprávněnosti reklamace nebylo žádných pochyb. Již samotné zajištění peněžních prostředků náležejících obchodní společnosti MV Plus, s. r. o., znamenalo paralyzování její podnikatelské činnosti, tím více pak jejich zabrání. 6. Průběh řízení před soudy obou stupňů, které si vyhradily rozhodování o zajištěných věcech k samostatnému projednání, představoval ryze formální "zkopírování" rozhodovacího procesu z hlavního líčení a veřejného zasedání, projednávajících obžalobu a odvolání obžalovaných, kdy soud rozhodoval podle tohoto předem připraveného scénáře, aniž zůstal v mantinelech obžaloby a výroků o vině odsouzených. Rozhodování soudu o zabrání věci tak vybočilo z jeho kompetence. Provedení nových důkazů předložených stěžovatelkou (v této souvislosti odkazuje na své podání z 20. 3. 2019 včetně důkazů o mylných platbách a jejich reklamaci) nebylo nijak hodnoceno s výjimkou obecného sdělení, že nepřinesly nic nového. 7. Dále první stěžovatelka odkazuje na § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku a zdůrazňuje, že trestní soud rozhoduje v trestním řízení o konkrétních skutcích, které jsou předmětem obžaloby a které se pak odráží do výroku odsuzujícího rozsudku o vině. Soud nemá oprávnění skutky, o nichž rozhoduje, bezbřeze rozšiřovat a vtahovat do nich subjekty, které souzeny nejsou, a majetek, který se trestné činnosti netýká, jenom proto, že soud "nemá pochybnosti" o "vině" někoho, kdo nebyl ani obžalován. 8. Nelze přehlédnout, že k zajištění peněžních prostředků, poskytnutých obchodní společnosti MV Plus, s. r. o. (byť na bankovních účtech inkasních společností), došlo již v přípravném řízení policejním orgánem v roce 2012 (konkrétně ve dnech 9. 2. 2012, 12. 11. 2012, 24. 11. 2012), tj. i déle než před 8 lety. Rozhodování o zrušení zajištění až po pravomocném ukončení trestního řízení, navíc v neprospěch stěžovatelky, až po uplynutí osmi let, vybočuje z ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. 9. Závěrem první stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1849/17 (N 97/89 SbNU 457) a ze dne 3. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 492/18 (veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz). 10. Druhá stěžovatelka namítá, že podle pravomocného rozsudku vrchního soudu ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. 3 To 57/2016, jímž byl R. B. uznán vinným, celkové zkrácení daně činilo 5 802 353 Kč, zatímco zabírané nemovité věci mají cenu 34 730 000 Kč, tedy mnohonásobně vyšší. Vrchní soud podle stěžovatelky v napadeném usnesení nerespektoval vlastní rozsudek a přizpůsobil si volnou úvahou v něm obsažené závěry. Její majetek byl zabrán s ohledem na jednání třetí osoby, tehdejšího předsedy představenstva. Podle ní vychází rozhodnutí vrchního soudu z nesprávného právního posouzení skutku, když má za to, že volnou úvahou lze změnit závěry pravomocného rozsudku o výši škody, a namítá, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření v takové výši, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. 11. Třetí stěžovatelka namítá, že v každém jednotlivém případě by měla být zřejmá souvislost mezi trestním řízením a zabranou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. To se však podle jejího názoru z napadených usnesení obecných soudů nepodává, přičemž odpovídající zjištění musí nejen vyplývat z provedeného dokazování, ale musí být i řádně odůvodněno. Nelze je nahradit pouhým odhadem soudu, že tomu tak určitě bylo. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. US 1121/15 (N 92/81 SbNU 505), a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 1. 2015 ve věci Rummi v. Estonsko, stížnost č. 63362/09, § 108, ze dne 5. 7. 2001 ve věci Phillips v. Spojené království, stížnost č. 41087/98, § 44 a § 53, a ze dne 10. 4. 2012 ve věci Silickiene v. Litva, stížnost č. 20496/02, § 68. 12. Podle třetí stěžovatelky je z mandátní smlouvy