IV.ÚS 1203/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1203/07 ze dne 10. 7. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. Š., zastoupené Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Růžová 17/1416, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1443/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 9 To 28/2006, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2005, čj. 6 T 52/2005-2550, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2007 se JUDr. J. Š. (dále též "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů (přičemž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 2. 2007 nesprávně označila jako "rozsudek") vydaná v její trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 52/2005. Současně navrhla, aby Ústavní soud věc vrátil k dalšímu projednání Krajskému soudu v Praze jako soudu I. stupně z důvodu nesprávného zjištění výše škody. II. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2005 výrokem I. stěžovatelku uznal vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Výkon trestu podmíněně odložil za současného vyslovení dohledu; zkušební dobu stanovil na pět let. Poškozené odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem II. zprostil stěžovatelku obžaloby pro skutky tam uvedené a poškozené odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti výroku o vině a trestu odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání v neprospěch stěžovatelky státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze; stěžovatelka podala odvolání proti odsuzující části rozsudku. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 26. 7. 2006 rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2005 v odsuzující části zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Poškozené odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatelky zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud ČR v neveřejném zasedání dovolání stěžovatelky podané z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. řádu odmítl usnesením ze dne 1. 2. 2007 jako zjevně neopodstatněné. III. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že postupem a napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), články 1, 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a články 6 odst. 1 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tvrzené porušení odůvodnila následovně. Článek 2 odst. 2 Listiny byl porušen vedením konkurzního řízení na majetek stěžovatelky za situace, kdy jeho účastníkem byl (vedle úpadce) jediný věřitel, jehož pohledávku by bylo možné v rozvrhu uspokojovat. Soud II. stupně libovůlí při hodnocení skutkových zjištění soudu I. stupně porušil důvěru v nestrannost a nezávislost justice a nerespektoval nálezy Ústavního soudu. Článek 11 odst. 1 a 4 Listiny byl porušen rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové o zamítnutí konkurzu na majetek manžela stěžovatelky, v jehož důsledku bylo konkurzní řízení vedeno v rozporu se zákonem o konkurzu a vyrovnání. Článek 8 odst. 3 Listiny (stěžovatelka zjevně měla na mysli odstavec druhý tohoto článku) byl porušen tím, že byla zbavena osobní svobody jen pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Článek 37 odst. 3 Listiny porušil odvolací soud neprovedením důkazů ve prospěch i neprospěch stěžovatelky a zaujatým a nikoliv nestranným rozhodováním. Výše uvedená porušení základních práv ve svých důsledcích vedla k porušení práva na spravedlivý proces, na poskytnutí ochrany právům, na soudní ochranu a na projednání věci v konkurzním řízení bez zbytečných průtahů u nestranného a nezávislého soudu, zakotvených v článcích 1, 4, 10 a 90 Ústavy, článku 36 odst. 1 Listiny, článku 6 odst. 1 a článku 13 Úmluvy. Stěžovatelka vyslovila názor, že jí uložený trest odnětí svobody porušil princip proporcionality ve smyslu nálezu Ústavního soudu č. 227/05 (zřejmě nález IV. ÚS 227/05 uveřejněný na www.judikatura.cz). Ústavní soud by měl dle stěžovatelky přehodnotit právní závěry obecných soudů (zejména soudu II. stupně), neboť ty neodpovídají důkazům provedeným v řízení před obecnými soudy. IV. Ústavní soud dále vyžádal od Krajského soudu v Praze ze spisu 6 T 52/2005 kopie obžaloby, odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze a odvolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2005, dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2006 a poté, co se seznámil s jejich obsahem, jakož i s obsahem příloh k ústavní stížnosti připojených, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů. Ústavní soud především uvádí, že tvrzení stěžovatelky o porušení článku 2 odst. 2 Listiny v konkurzním řízení na její majetek a článku 11 odst. 1 a 4 Listiny rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové o zamítnutí konkurzu na majetek manžela stěžovatelky se netýkají předmětu řízení o ústavní stížnosti, vymezeném stěžovatelkou formulovaným petitem. Z uvedeného důvodu byla tato tvrzení shledána zjevně neopodstatněnými a Ústavní soud se jimi dále nezabýval. K tvrzenému porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, dle něhož "Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví." Ústavní soud uvádí, že citované ustanovení nezakládá samostatné subjektivní veřejné základní právo a tudíž se jej nelze domáhat samostatně. Jinak řečeno, stěžovatelka se ho nemůže dovolávat přímo, ale může je případně uplatňovat vždy pouze ve spojení s jinými konkretizovanými veřejnými subjektivními základními právy [srov. nález IV.ÚS 223/04 in Sb.n.u., sv. 36, str. 319 (323)]. To platí obdobně i ve vztahu k namítanému porušení článků 1, 4 a 90 Ústavy. Ústavní soud se proto dále zabýval pouze opodstatněností tvrzení stěžovatelky o porušení článku 8 odst. 2 Listiny ("... Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.") a porušení základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, jehož součástí je i princip rovnosti účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a právo na účinné prostředky nápravy porušení základních práv a svobod (čl. 13 Úmluvy). K tvrzenému porušení základního práva nebýt zbaven osobní svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku dle čl. 8 odst. 2, věta druhá Listiny (zaručeného též v článku 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě, resp. článku 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) stěžovatelka uvedla, že toto právo bylo porušeno vleklými a v rozporu se zákonem vedenými konkurzními řízeními na majetek stěžovatelky a majetek jejího manžela. S touto argumentací a stěžovatelku předestřeným výkladem článku 8 odst. 2 Listiny se Ústavní soud nemohl ztotožnit. Článek 8 odst. 2 Listiny je třeba vykládat tak, že nikdo nemůže být státní mocí zbaven osobní svobody pro pouhé nesplnění soukromoprávního závazku. Termín "pouhé" předpokládá, že nesplnění soukromoprávního závazku současně nezakládá skutkovou podstatu trestného činu. Jak však vyplývá z napadených rozhodnutí obecných soudů, stěžovatelka byla uvězněna pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Nemůže tudíž tvrdit, že byla zbavena osobní svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Její tvrzení o porušení článku 8 odst. 2 Listiny je proto zjevně neopodstatněné. Zamýšlela-li snad stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdit i porušení základního práva na svobodu, osobní bezpečnost a zákonné zbavení svobody dle článku 8 odst. 1 a 2, věty první Listiny ("Osobní svoboda je zaručena"; "Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. ..."), jemuž koresponduje článek 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (" Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;..."), Ústavní soud uvádí, že pokud jde o posouzení zákonnosti zbavení osobní svobody, resp. uvěznění podle citovaných článků Listiny a Úmluvy, přic