IV.ÚS 1205/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1205/21 ze dne 22. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Viktora Audrlického, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2021 č. j. 24 Cdo 3053/2020-254, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. června 2020 č. j. 20 Co 96/2020-214 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. prosince 2019 č. j. 8 C 299/2018-166, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Otakara Petra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že usnesením Nejvyššího soudu byl porušen také čl. 89 odst. 2 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem ideální ? blíže označených nemovitostí v katastrálním území Nový Hradec Králové (dále jen "předmětné nemovitosti") (výrok I), a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) náhradu nákladů řízení ve výši 33 880 Kč (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 18. 10. 2013, na jejímž základě stěžovatel nabyl spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech od bratra Jana (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly ke dni 22. 10. 2013), byla uzavřena účelově, ve snaze zvrátit již vyhlášené, avšak dosud nepravomocné rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které nabylo právní moci dne 8. 7. 2014 (šlo o rozsudek okresního soudu ze dne 28. 8. 2012 č. j. 10 C 174/2005-607 a na něj navazující rozsudek krajského soudu ze dne 18. 9. 2013 č. j. 21 Co 729/2012-698). Stěžovatel tímto způsobem zneužil své právo, a proto mu krajský soud odmítl poskytnout právní ochranu [§ 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.")]. 3. K odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 41 140 Kč, a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 9 499 Kč. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel své (spolu)vlastnické právo k předmětným nemovitostem nenabyl, neboť zmíněná darovací smlouva je pro rozpor s dobrými mravy neplatná (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), a i kdyby toto právo nabyl, nemohl být se svou žalobou z důvodů uvedených v § 6 a 8 o. z. úspěšný. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné (neboť je zjevně nedůvodné). K námitce stěžovatele v dovolání, že věc měla být projednána v řízení podle části páté, a nikoliv podle části třetí občanského soudního řádu, k čemuž Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel se žalobou (založenou na tvrzení, že stav zapsaný ve veřejném seznamu není v souladu se skutečným právním stavem) domáhal určení svého vlastnického práva k nemovitým věcem, a nikoliv nahrazení rozhodnutí správního orgánu (katastrálního úřadu). Šlo tedy o řízení podle části třetí, nikoliv podle části páté o. s. ř.; samotná námitka, že vlastnické právo žalovaného mělo být zapsáno v rozporu se zákonem č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), z dané věci takové řízení nečiní. S ohledem na (dovoláním nezpochybněný) závěr o neplatnosti darovací smlouvy nelze požadavku o určení vlastnického práva vyhovět, na čemž nemůže nic změnit, že vlastnické právo vedlejšího účastníka bylo zapsáno do katastru nemovitostí v rozporu s § 17 katastrálního zákona. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že do dne 8. 8. 2016 byl veden v katastru nemovitostí jako spoluvlastník předmětných nemovitostí, posléze bylo s ohledem na rozsudek okresního soudu č. j. 10 C 174/2005-607 a na něj navazující rozsudek krajského soudu č. j. 21 Co 729/2012-698, kterými bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, jeho jméno vymazáno, čímž došlo k porušení § 17 odst. 4 katastrálního zákona, neboť tato rozhodnutí byla vydána v řízeních, v nichž nebyl účastníkem. Tuto skutečnost potvrdily Český úřad zeměměřický a katastrální a Zeměměřický a katastrální inspektorát v Pardubicích a doporučily mu podat žalobu na určení vlastnického práva, která pro tento případ měla představovat jediný prostředek nápravy. Okresnímu soudu stěžovatel vytýká, že zákonnost postupu katastrálního úřadu nezkoumal, a tedy že nepostupoval podle části páté o. s. ř. 6. Za nosný důvod odmítnutí dovolání pak stěžovatel označuje argumentaci Nejvyššího soudu, že věc měla být projednávána podle části třetí o. s. ř., a namítá, že již v samotné žalobě poukazoval na to, že ji podává s ohledem na pokyn, resp. poučení výše uvedených správních orgánů, podle nichž je žaloba na určení vlastnictví jediným možným prostředkem nápravy daného pochybení. Podle stěžovatele dané poučení (konkrétně o tom, že účastníkem má být stěžovatel a osoba, která je nyní místo něho zapsána v katastru) vede k závěru, že nově vyvolané řízení nemůže být vedeno podle části třetí o. s. ř., neboť by to vyžadovalo další účastníky řízení, kterých se věc týká z důvodu společenství, přičemž platí, že je věcí soudu, aby určil svou příslušnost i právní normy, podle nichž má postupovat, a že základem je obsah žaloby, nikoliv její označení. 7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel líčí průběh řízení před obecnými soudy, přičemž okresnímu soudu vytýká, že "nedocenil" důvod podání žaloby, a tvrdí, že za daného stavu bylo jeho povinností žalobu projednat v mezích stanovených § 17 odst. 4 katastrálního zákona. Podle stěžovatelova názoru měl uvedený soud tento postup zvolit i bez návrhu. Připouští, že krajský soud v odvolání neupozornil, že okresní soud nesprávně postupoval podle části třetí o. s. ř., nicméně namítl, že okresní soud nesprávně zjistil skutkový stav, když "přijal" závazná rozhodnutí ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. V nich podle stěžovatele bylo "rozporně" označeno spoluvlastnictví a především obsahovalo "zmatečné" výroky o dělení pozemků, protože tato pravomoc (dělit pozemky) bez souhlasného rozhodnutí stavebního úřadu soudu svěřena není, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 3804/19 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podle krajského soudu však nebylo možné se těmito námitkami zabývat, neboť k nim došlo v jiném řízení. To stěžovatel odmítá s tím, že jde o těžkou vadu daného řízení. 8. V dovolání, jak stěžovatel dále uvádí, krajský soud přehlédl pochybení okresního soudu, který se žalobou zabýval podle části třetí o. s. ř., přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019 č. j. 24 Cdo 3293/2018-125. Nejvyšší soud přehlédl, že podání žaloby (jakožto jediného prostředku nápravy daného pochybení) mu doporučily státní orgány (viz výše). K poukazu Nejvyššího soudu na neplatnost darovací smlouvy stěžovatel uvedl, že žádné řízení o určení platnosti darovací smlouvy nebylo vedeno, šlo pouze o otázku předběžnou, přičemž argumentace, že se společně s bratrem Janem snažil zabránit tomu, aby se stal vlastníkem sporných nemovitostí vedlejší účastník, je nepodložená relevantními fakty. Tvrdí, že o sporu nevěděl, a jaká byla motivace jeho bratra, by bylo možné zjistit dotazem, ten však slyšen nebyl, navíc daný převod nebyl v rozporu s žádným zákonným ustanovením a on také mohl tímto způsobem čelit útoku české justice na lidská práva, jež měl spočívat v tom, že se nedočkal ochrany svých práv. Porušení práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje v tom, že jeho žaloba nebyla projednávána a posuzována obecnými soudy jako žaloba mající charakter žaloby sledující nahrazení rozhodnutí správního orgánu, který jej neoprávněně svým rozhodnutím ve vkladovém řízení přestal považovat za vlastníka daného podílu. Má za to, že žaloba měla být projednávána podle části páté o. s. ř. 9. Porušení práva na soudní ochranu podle stěžovatele do