IV.ÚS 1207/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1207/09 ze dne 15. 6. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti S. T., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. 11 To 112/2009 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2009 čj. 0 Nt 761/2009-8 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 7. 5. 2009 se S. T., (dále jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená usnesení o jeho vzetí do vazby. Současně navrhl, aby Ústavní soud návrh projednal jako věc naléhavou mimo pořadí. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Policie ČR ze dne 15. 12. 2008 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro spáchání trestných činů účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. z., organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. z., napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 171b odst. 1, 2 písm. b) tr. z., kterých se měl dopustit tím, že spolu s dalšími obviněnými organizoval ve velkém rozsahu nelegální migraci osob vietnamské národnosti z Vietnamu do České republiky a následně do Spolkové republiky Německo a Polska, včetně protizákonné legalizace přechodného pobytu uvedených osob v České republice, přičemž za jednoho migranta inkasoval průměrně částku 500 Euro. Dne 20. 2. 2009 Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") na návrh krajského státního zástupce v Hradci Králové vzal obviněného do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) tr. řádu, kterou započetl dnem 18. 2. 2009 v 06.00 hodin. Dne 18. 3. 2009 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "stížnostní soud") stížnost obviněného proti usnesení ze dne 20. 2. 2009 o vzetí do vazby zamítl. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v řízení před okresním a stížnostním soudem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na obhajobu dle čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny. Poukázal na principy vyplývající z nálezu ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (Sb. n. u., sv. 43, str. 393) a uvedl, že obecné soudy tyto principy nerespektovaly. Skutečnosti mající nasvědčovat tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, měly všechny znaky trestného činu a existovaly zřejmé důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchal obviněný, byly založeny na utajovaných materiálech Policie ČR, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny a na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel byl přesvědčen, že s ohledem na jeho pevné vazby k území České republiky nebyl dán vazební důvod dle § 67 písm. a) tr. řádu. Rozhodnutí v tomto směru je nepřezkoumatelné, neboť postrádá podrobnější odůvodnění. Poukázal na nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (http://nalus.usoud.cz) a z něj vyplývající principy, zejména požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel byl také přesvědčen o neexistenci vazebního důvodu dle § 67 písm. b) tr. řádu. Tvrdil, že okresní soud opřel důvodnost vazby o skutečnost, která v době rozhodování nebyla právně relevantní. Poukázal na principy vyplývající z nálezu ze dne 22. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 734/08 (http://nalus.usoud.cz), komentářové literatury a nálezu ze dne 11. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 264/98 (Sb. n. u., sv. 11, str. 261) a mj. uvedl, že "rozšíření vazebních důvodů na situaci, kdy některý ze spoluobviněných odmítne vypovídat, je nepřípustným rozšířením vazebních důvodů o důvod, který není ani v trestním řádu uveden". IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů. K tvrzení stěžovatele o porušení článku 36 odst. 2 Listiny Ústavní soud uvádí, že citovaný odstavec na jeho vazební věc nedopadá, neboť zakládá subjektivní veřejná základní práva v oblasti správního soudnictví, tj. zaručuje přezkum zákonnosti rozhodnutí a postupů orgánů veřejné moci v oblasti veřejné správy a týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v tvrzení stěžovatele, že vzetím do vazby a s tím souvisejícím řízením před obecnými soudy bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy a základní právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny, jemuž koresponduje základní právo na svobodu a osobní bezpečnost dle článku 5 Úmluvy. Obecné principy: Ústavní soud úvodem připomíná obecné principy základního práva na svobodu a osobní bezpečnost, jak vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") a Ústavního soudu při aplikaci článku 5 Úmluvy, resp. článku 8 Listiny. Na úrovni základních práv a svobod jsou podmínky zbavení osobní svobody v trestním řízení zakotveny v článku 8 Listiny, čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 5 Úmluvy. Z uvedených ustanovení nejúčinnější ochranu osobní svobody poskytuje Úmluva. Listina a Pakt se totiž omezují na formulaci, že osobní svobody lze zbavit jen na základě zákona, resp. z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Úmluva důvody a podmínky zbavení svobody vyčerpávajícím způsobem sama upravuje. Zákonná úprava tak může jen poskytnout více záruk, případně nepřipustit zbavení osobní svobody tam, kde to Úmluva připouští (čl. 53 Úmluvy). Právo na svobodu není právem absolutním. Zbavit svobody lze, to však jen ve výjimečných - Úmluvou (přirozeně též Paktem, Listinou a zákonem) taxativně stanovených případech a při dodržení procesních záruk. Podle článku 5 odst. 1 věty druhé Úmluvy zbavit osobní svobody lze jen "v souladu s řízením stanoveným zákonem". V písmenu c) téhož odstavce se znovu opakuje, že zatčení nebo jiné zbavení osobní svobody musí být "zákonné". Článek 8 odst. 2 Listiny stanoví, že "Nikdo nesmí být ... zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon". Článek 9 Paktu uvádí, že "Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stane na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem". Každý zásah do osobní svobody tak musí mít zákonný podklad. Nerespektování zákonné úpravy omezení osobní svobody je současným porušením Úmluvy, Listiny nebo Paktu. Ústavní soud je oprávněn soulad se zákonem v případě potřeby přezkoumávat při respektování zásady, že jsou to především obecné soudy, které zákon vykládají a aplikují. Principy spravedlivého trestního procesu zakotvené v článku 6 Úmluvy se na rozhodování o vazbě podle článku 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy nevztahují, neboť při rozhodování o vazbě nejde o řízení, ve kterém se rozhoduje o "oprávněnosti" trestního obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z toho ovšem nelze dovodit, že rozhodování o vazbě obdobným principům nepodléhá. Jejich zdrojem však není ustanovení čl. 6 Úmluvy, nýbrž postupně se vyvíjející judikatura Evropského soudu při aplikaci článku 5 Úmluvy, jakož i bohatá judikatura Ústavního soudu upínající se k vazebním věcem. Ústavní záruky (prvotního) zbavení osobní svobody jsou upraveny v článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, který nutno vykládat a aplikovat spolu s odstavcem 3) tohoto článku, s nímž tvoří jeden celek. Podle článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy lze zbavit svobody, jedná-li se o "zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěk po jeho spáchání". Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak pokud jde o to, zda byl spáchaný určitý konkrétní trestný čin, tak i pokud jde o to, zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení. Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení § 67 trestního řádu je ve srovnání s čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy příznivější, neboť vyžaduje už při počátečním zbavení svobody kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v citovaném ustanovení uvedených. Podle článku 5 odst. 2 Úmluvy "K