IV.ÚS 1209/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1209/15 ze dne 26. 5. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci návrhu stěžovatele TP Holding, a. s., se sídlem Ondříčkova 609/27, Praha 3, IČ: 26694336, právně zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. 2. 2015, č. j. 23 Co 50/2015-12, a proti výroku III. elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 9. 2014, č. j. EPR 229777/2014-4, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatel účastnil jako žalobce. Stěžovatel dne 19. 9. 2014 podal u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále také "soud prvního stupně") návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se po žalovaném Martinu Marešovi, domáhal zaplacení částky 42 274,88,- Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení ve výši 13 016,80,- Kč. Elektronickým platebním rozkazem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 9. 2014, č. j. EPR 229777/2014-4, bylo návrhu ve věci samé vyhověno. Výrokem III. tohoto rozhodnutí byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 3 870,- Kč. Proti výroku o nákladech řízení stěžovatel podal odvolání. V něm zejména uvedl, že soud prvního stupně výrok o nákladech řízení blíže nezdůvodnil. Měl za to, že výše náhrady nákladů řízení byla přiznána v nesprávné výši podle § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), ve znění pozdějších předpisů. V tom však shledal porušení práva na spravedlivý proces, neboť v nyní souzené věci neměly být dány předpoklady pro jeho aplikaci. Konkrétně uvedl, že mu nemůže být dáno k tíži, že existuje možnost podání žaloby formou standardizovaného formuláře a že jako žalobce této možnosti využívá. K tomu dodal, že při vyplňování tohoto formuláře musí vynaložit dostatečnou pozornost tak, aby případná nesprávnost nebyla sankcionována odmítnutím návrhu. Stejně tak uvedl, že návrh na vydání platebního rozkazu se nepodává ve skutkově a právně podobných věcech. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále také "odvolací soud") ze dne 20. 2. 2015, č. j. 23 Co 50/2015-12, byl výrok III. elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 9. 2014, č. j. EPR 229777/2014-4, změněn tak, že žalovaný je povinen stěžovateli nahradit náklady řízení ve výši 4 604,- Kč. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení postupoval podle správného ustanovení procesního předpisu a rovněž souhlasí s aplikací § 14b advokátního tarifu. V nyní souzené věci se totiž jednalo o peněžité plnění, jehož hodnota nepřevyšovala 50 000,- Kč, a řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově a právně obdobné věci. Odvolací soud se tedy neztotožnil s výhradou stěžovatele o nepřípustnosti aplikace § 14b advokátního tarifu. Smyslem tohoto ustanovení podle odvolacího soudu je omezení výše odměny a výše paušální částky náhrady nákladů v taxativně uvedených věcech. V této souvislosti odkázal na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu. Zvýšení přiznané výše nákladů zdůvodnil nesprávným výpočtem provedeným soudem prvního stupně. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Neústavnost postupu měla spočívat v tom, že zejména odvolací soud nevzal v potaz argumenty a důkazy předložené stěžovatelem v podaném odvolání. Těmito argumenty a důkazy měl stěžovatel doložit, že v nyní souzené věci se nejedná o formulářovou žalobu. Odvolací soud však pouze formalisticky odkázal na příslušná ustanovení vyhlášky, aniž by vysvětlil, proč dopadají na nyní souzenou věc. Soudu prvního stupně vytýká nepřezkoumatelnost. Konkrétně se domnívá, že i elektronický platební rozkaz musí být aspoň elementárně odůvodněn v případech, kdy žalobci není v požadovaném nároku vyhověno. Ústavní stížnost je dále zaměřena na nesprávnou aplikaci § 14b advokátního tarifu. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu má podle stěžovatele vyplývat nesprávný závěr, že veškeré spory o zaplacení částky do 50 000,- Kč se bez dalšího považují za formulářové žaloby. Uvedeným postupem je podle stěžovatele rovněž porušen princip legitimního očekávání. Závěrem stěžovatel namítá porušení principu rovnosti stran, neboť uvedený postup obecných soudů jej měl poškodit jako věřitele. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí. III. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit. Z rozhodnutí odvolacího soudu a nepřímo také z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, podle kterých ustanovení právního řádu byly náklady řízení přiznány, resp. vyčíslena jejich konkrétní výše. V prvé řadě se jednalo o ustanovení § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, z nějž vyplývá, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Dále se jednalo o § 14b advokátního tarifu. Proti aplikaci uvedených ustanovení nemá Ústavní soud žádné námitky, přičemž současně uvádí, že se jednalo o aplikaci správnou. Nad rámec uvedeného Ústavní soud opakuje dříve vyslovený přístup ke správnosti interpretace § 142 občanského soudního řádu, konkrétně k účelnosti vynaložených nákladů. Právo na právní pomoc a zastoupení v občanském soudním řízení je ústavně garantováno, nicméně jej nelze zneužívat na úkor druhé strany civilního řízení. V situaci, kdy jsou pravidelně podávány návrhy na základě standardizovaných formulářů, mezi něž je nutno řadit i návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, nelze považovat náklady právního zastoupení v tzv. plné výši za účelně vynaložené, neboť neodpovídají ani obecnému požadavku spravedlnosti jejich vyčíslení v závislosti na vynaložené práci. Současně je nutno dodat, že pokud je (byť částečným) předmětem činnosti žalobce vymáhání pohledávek, které na něj byly postoupeny ze strany bývalých věřitelů, je tento žalobce plně způsobilý k vymáhání uvedených pohledávek prostřednictvím svých členů nebo zaměstnanců, přičemž není objektivně zapotřebí zastoupení ze strany externího advokáta. Proto lze uvést, že v obdobných případech by obecné soudy měly zvážit nepřiznán