IV.ÚS 1213/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1213/19 ze dne 10. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Železárny-Annahütte, spol. s r. o., sídlem Dolní 3137/100, Prostějov, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 295/55, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. ledna 2019 č. j. 14 Nc 4245/2005-114, příkazům k úhradě nákladů exekuce soudní exekutorky Mgr. Lenky Černoškové, Exekutorský úřad Prostějov, sídlem Dolní 2073/71, Prostějov, ze dne 12. prosince 2017 č. j. 018 EX 02315/13-131, ze dne 14. června 2018 č. j. 018 EX 02315/13-144 a ze dne 12. prosince 2018 č. j. 018 EX 02315/13-165, za účasti Okresního soudu v Prostějově a soudní exekutorky Mgr. Lenky Černoškové, Exekutorský úřad Prostějov, sídlem Dolní 71, Prostějov, jako účastníků řízení, a Miroslava Jiříčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její základní právo podle čl. 11 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že soudní exekutorka Mgr. Lenka Černošková, Exekutorský úřad Prostějov, sídlem Dolní 71, Prostějov (dále jen "soudní exekutorka"), vydala příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 12. 2017 č. j. 018 EX 02315/13-131, podle kterého náklady exekuce stěžovatelky, jako oprávněné, proti vedlejšímu účastníkovi (dále jen "povinný"), ve věci exekuce na uspokojení pohledávky ve výši 2 793 583 Kč, se určují částkou ve výši 18 804 Kč. 3. Následně vydala soudní exekutorka příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 14. 6. 2018 č. j. 018 EX 02315/13-144, podle kterého náklady exekuce na návrh oprávněného (tj. stěžovatelky) proti povinnému ve věci pohledávky ve výši 2 793 583 Kč se určují částkou ve výši 22 143 Kč. 4. Následně vydala soudní exekutorka příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 12. 2018 č. j. 018 EX 02315/13-165, podle kterého náklady exekuce na návrh oprávněného (tj. stěžovatelky) proti povinnému ve věci pohledávky ve výši 2 793 583 Kč se určují částkou ve výši 30 565 Kč. Celkové náklady exekuce na základě napadených příkazů k úhradě nákladů exekuce činí 71 512 Kč. 5. Proti všem výše rubrikovaným příkazům k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka námitky, které Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 8. 1. 2019 č. j. 14 Nc 4245/2005-114 zamítl a výše rubrikované příkazy k úhradě nákladů exekuce potvrdil (výroky I až III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok IV). Okresní soud zejména uvedl, že soudní exekutorka zcela správně vycházela při výpočtu nákladů exekuce z částek vymožených v exekuci, které použila jako základ pro výpočet nákladů podle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění účinném do 31. 10. 2008 (dále jen "vyhláška"). Okresní soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatelky jsou nedůvodné a zdůraznil, že po nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) je zřejmé, že odměna exekutora bude stanovena z částky, která byla exekutorem vymožena v rámci exekuce nebo která byla povinným zaplacena za přímé účasti exekutora či v přímém důsledku jeho činnosti. Výše odměny má být závislá na složitosti, odpovědnosti a namáhavosti exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky je postaveno na principu vymoženého plnění. Bylo by v rozporu s účelem zákona, posláním exekutora, jakož i logickými i matematickými zákonitostmi, aby si exekutor počítal odměnu z vlastních vymožených prostředků, natož z vlastní odměny. K ničemu takovému však v této věci nedochází. Domněnka stěžovatelky, že náklady exekuce bude soudní exekutorka pravděpodobně uspokojovat právě z částek vymožených v exekuci, které byly brány jako základ pro výpočet nákladů exekuce, nemá opodstatnění. Stěžovatelce jako oprávněné je vymožené plnění pravidelně měsíčně poukazováno na sdělený bankovní účet, a je povinností stěžovatelky hradit náklady exekuce, tj. právem soudní exekutorky vymoci tolik, aby byla pokryta vymáhaná pohledávka, náklady exekuce i náklady oprávněné. Dále okresní soud uvedl, že metodika výpočtu odměny, která byla prezentována v nultém čísle Komorních listů Exekutorské komory ČR, a na které odkazovala stěžovatelka, se vztahovala k výpočtu odměny podle § 5 odst. 3 vyhlášky. Tedy dopadá na jiné způsoby provádění exekuce. Metodiku, včetně vzorce pro výpočet základu, z něhož má být určována odměna exekutora, je nutno chápat pouze jako matematickou pomůcku. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka spatřuje protiústavnost napadených rozhodnutí zejména v tom, že soudní exekutorka stanovovala v předmětných příkazech k úhradě nákladů exekuce svoji odměnu s odkazem na § 6 vyhlášky, přičemž vždy uvedla základ pro výpočet této odměny, tj. výši vymoženého plnění, z níž pak odměnu stanovila jako 15 % z tohoto základu plus DPH. Takto stanovovaný základ pro určení odměny soudního exekutora není správný, neboť soudní exekutorka náklady exekuce v podobě své odměny pravděpodobně uspokojovala právě z částky vymožené v rámci předmětné exekuce, a nikoliv z částky skutečně vymožené pro oprávněnou (tj. pro stěžovatelku). Nelze totiž žádnou cestou přezkoumat, jakou částku soudní exekutorka v exekučním řízení reálně vymohla. Je tedy zřejmé, že do základu pro výpočet své odměny soudní exekutorka fakticky započítávala i svou odměnu. Je sice pravdou, že soudní exekutorka pravidelně měsíčně stěžovatelce poukazuje na účet částky v jistých výších, nicméně výše těchto částek nijak nekoresponduje s částkami, které soudní exekutorka uvádí v předmětných příkazech. V neposlední řadě si pak stěžovatelka dovoluje zopakovat, že právě kvůli sporné problematice stanovování odměny soudních exekutorů vzniklo již zmiňované vodítko pro výpočet odměny soudního exekutora - matematický vzorec, který byl mj. publikován v Komorních listech č. 09/2009 Exekutorské komory ČR. Argumentaci okresního soudu, že tato v Komorních listech prezentovaná metodika výpočtu odměny se vztahovala k výpočtu odměny podle § 5 odst. 3 vyhlášky (tedy, že dopadá na jiné způsoby provádění exekuce), stěžovatelka považuje za zcela lichou a neopodstatněnou, přičemž okresní soud toto své tvrzení dále ani žádným relevantním způsobem neodůvodnil. Dle názoru stěžovatelky na základě výše uvedené právní praxe zastávané soudní exekutorkou a okresním soudem dochází k porušení ústavně garantovaného práva stěžovatelky na legitimní očekávání co do nedotknutelnosti práva na ochranu jejího majetku a vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Rovněž na jejím základě dochází k porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (pozn. - práva na soudní ochranu), pročež se domáhá zrušení napadených rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za si