IV.ÚS 1213/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1213/22 ze dne 18. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Václava Žaluda, zastoupeného Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem, sídlem 28. října 438/219, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2022 č. j. 26 Cdo 3368/2021-616 a proti výrokům I, III a IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2020 č. j. 13 Co 313/2015-564, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rekapitulace předchozích řízení a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a označených výroků rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to pro tvrzené porušení čl. 90 Ústavy a svých základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud uložil Nejvyššímu soudu rozhodnout o dovolání proti rozsudku městského soudu ze dne 16. 3. 2016 č. j. 13 Co 313/2015-408 i v části týkající se úroku z prodlení. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že právní předchůdce stěžovatele - Ing. Václav Žalud, vlastník domu č. p. X1 v katastrálním území Moravská Ostrava (dále jen "dům") se domáhal zaplacení částky 2 466 409 Kč s úrokem z prodlení, a to z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k domu v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2003, způsobené regulací nájemného z bytů v domě. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 1. 2014 č. j. 13 C 75/2004-268 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit právnímu předchůdci stěžovatele částku 265 545,20 Kč (výrok I), ve zbývající částce 2 200 863,80 Kč a úroků z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). 3. K odvolání obou tehdejších účastníků řízení městský soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2016 č. j. 13 Co 313/2015-408 změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I tak, že zamítl žalobu v částce 242 429 Kč a potvrdil v částce 23 116,20 Kč a v zamítavém výroku II. 4. Na základě dovolání právního předchůdce stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2018 č. j. 26 Cdo 5278/2017-467 zrušil rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 5. V dalším řízení městský soud rozsudkem ze dne 3. 10. 2018 č. j. 13 Co 313/2015-503, ve spojení s usneseními ze dne 12. 12. 2018 č. j. 13 Co 313/2015-515 a ze dne 24. 1. 2019 č. j. 13 Co 313/2015-534 změnil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II tak, že uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit právnímu předchůdci stěžovatele částku 85 662,40 Kč; jinak ho v zamítavém výroku potvrdil v částce 2 115 201,40 Kč a ve vyhovujícím I. výroku ohledně částky 242 429 Kč. 6. K dovolání právního předchůdce stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 9. 2019 č. j. 26 Cdo 1175/2019-541 (dále též jen "rozsudek") zrušil v předchozím bodu uvedený rozsudek městského soudu a věc opět vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 7. Městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II tak, že uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit právnímu předchůdci stěžovatele částku 340 844 Kč; ve zbytku ho potvrdil co do částky 1 774 357 Kč. Městský soud měl mimo jiné za to, že byty č. X2 a č. X3 v domě nebyly v rozhodném období užívány nájemci, kteří by platili v právním smyslu regulované nájemné. Dále shrnul, že právní předchůdce stěžovatele podal žalobu o náhradu za ústavně nesouladné nájemné dne 9. 4. 2004 a za rozhodné období, za které náhradu žádal, považoval dobu od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2003. Městský soud věc posoudil vzhledem ke zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"), nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (N 93/18 SbNU 287; č. 231/2000 Sb.), s účinností ke dni 31. 12. 2001, ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 [ST 27/53 SbNU 885; č. 136/2009 Sb. (dále jen "stanovisko")] a k výše uvedeným zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu tak, že otázka, zda je v konkrétní výši dán nárok vlastníka na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, v konečném důsledku závisí na tom, do jaké míry bylo z důvodu regulovaného nájemného zasaženo jeho základní právo vlastnit majetek, jakož i zda v jeho případě byly splněny podmínky pro vznik práva na náhradu podle stanoviska. Jelikož byla vyhláška shledána neústavní již v roce 2000, bylo již v té době porušeno základní právo pronajímatele bytu, přičemž podle individuálních okolností případu bylo omezení jeho vlastnického práva způsobené dotčenou právní úpravou natolik intenzivní, že musí být podřazeno pod čl. 11 odst. 4 Listiny. Podle městského soudu proto o nároku vlastníka na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v uvedeném smyslu lze uvažovat i při regulaci nájemného z bytu od 1. 1. 2000, nikoli tedy od 1. 1. 2002, jak se dříve městský soud mylně domníval. Naopak v období předcházejícím 1. 1. 2000 o takovém nároku uvažovat nelze, protože jeho existenci vylučoval přetrvávající veřejný zájem na transformaci někdejších uživatelských vztahů k bytům v institut chráněných nájmů. Městský soud proto za pomoci znaleckých posudků vypočetl náhrady ušlého nájemného za období od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2003, a to za ty byty v domě, za něž právní předchůdce obdržel regulované nájemné. Proto žalobě vyhověl ve výši rozdílu mezi celkovou částkou ušlého nájemného za uvedené období a částkou, která již byla obvodním soudem pravomocně přiznána. O nákladech řízení rozhodl městský soud tak, že právní předchůdce stěžovatele byl povinen zaplatit státu znalečné ve výši 16 046 Kč a na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů zaplatit vedlejší účastnici částku 1 224 Kč. 8. Stěžovatel jako právní nástupce původního žalobce, který stěžovateli postoupil pohledávku, podal proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázku náhrady nájemného za období před rokem 2000 vyřešil městský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudkem). Dále Nejvyšší soud podotkl, že stěžovatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 423/08 (N 149/62 SbNU 297) nutno vykládat v souladu s odůvodněním stanoviska. Nelze proto izolovaně zdůrazňovat pouze existenci omezení vlastnického práva k domu (v určité intenzitě) i v období před 1. 1. 2000, jak to učinil dovolatel s odkazem na právě uvedený nález Ústavního soudu, a přitom opomenout, že pro vznik nároku na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny musí být splněny - mimo tzv. kvalifikovaného omezení vlastnického práva - i další Ústavním soudem vymezené podmínky (zde především pominutí veřejného zájmu na přeměně někdejších uživatelských vztahů k bytům v institut chráněných nájmů, který by vytvořil přijatelný stav právní jistoty pro všechny dosavadní právní vztahy k bytům, jež byly založeny na existenci práva osobního užívání bytu - viz bod 15 odůvodnění stanoviska). Nepřípustnost dovolání konstatoval Nejvyšší soud i pro řešení otázky náhrady za nucené omezení vlastnického práva k bytům č. X2 a X3. I tuto otázku městský soud vyřešil v intencích závazného právního názoru podle rozsudku Nejvyššího soudu, neboť dohodl-li se pronajímatel s nájemci na výši nájemného odpovídající vyhlášce i v době, kdy byty již regulaci nájemného nepodléhaly a kdy mohl v nově uzavíraných nájemních smlouvách sjednat tzv. tržní nájemné, nelze tento postup, založený na smluvní volnosti, pokládat za omezení vlastnického práva a žádat za něj od státu náhradu. Tím spíše nelze o náhradě uvažovat u bytu č. X3, užívaném bez právního důvodu. II. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel především namítá, že se obecné soudy v rozporu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 423/08, navazujícím na stanovisko, nedostatečně zabývaly určením okamžiku, od něhož bylo nutné považovat omezení vlastnického za neústavní. Právní předchůdce stěžovatele přitom doložil, že zásah do jeho vlastnického práva byl citelnější na počátku 90. let 20. století, neboť v restituci vrácený dům obývali nájemci s regulovaným - nízkým nájemným. Soudy údajně upřely ochranu právu stěžovatele i nepřiznáním nároku na náhradu za o