IV.ÚS 1216/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1216/22 ze dne 15. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. B. G., zastoupené Mgr. Václavem Bartkem, advokátem, sídlem Královopolská 874/84, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. ledna 2022 č. j. 58 Co 193/2021-1260 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. června 2021 č. j. 0 P 219/2020-1038, 15 P a Nc 406/2019, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a 1) R. B., 2) nezl. R. B., 3) nezl. T. B. a 4) nezl. T. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení práva na rovnost před zákonem dle čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny a práva na účinné opravné prostředky dle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatelka namítá porušení práva dětí zakotvených v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny, čl. 8 Úmluvy a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Zároveň stěžovatelka navrhuje dle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi řízení 1) (dále také "vedlejší účastník") se za trvání manželství postupně narodili nezletilí účastníci řízení 2), 3) a 4) (dále také "nezletilí účastníci"). V roce 2019 podal vedlejší účastník řízení žalobu o rozvod manželství. 3. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") svěřil nezletilé účastníky 2) a 3) za trvání manželství i pro dobu po rozvodu manželství stěžovatelky s vedlejším účastníkem do péče vedlejšího účastníka (výrok I.). Dále uložil stěžovatelce platit na jejich výživu částky 1 500 Kč a 1 000 Kč (výrok III. a V.). Nezletilou vedlejší účastnici 4) svěřil okresní soud do péče stěžovatelky (výrok II.) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost platit na její výživu částku 10 000 Kč (výrok IV. a VI.). Dále okresní soud rozhodl o rozsahu styku stěžovatelky s nezletilými účastníky 2) a 3) (výrok VII.) a o rozsahu styku vedlejšího účastníka s nezletilou účastnicí 4) (výrok VIII), a to včetně vánočních, jarních a letních prázdnin. Současně rozhodl o tom, že v době jarních, letních a vánočních prázdnin nebude běžný styk probíhat (výrok IX.), rozhodl také o předběžné vykonatelnosti rozhodnutí (výrok X.) a o náhradě nákladů řízení (výrok XI. a XII.) 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II. a X. Výroky III., IV., V., VI., VII. a IX. změnil následujícím způsobem. Stěžovatelce uložil přispívat zvýšenými částkami na výživu vedlejších účastníků 2) a 3) v několika vymezených časových obdobích. Vedlejšímu účastníkovi uložil přispívat na výživu vedle snížené částky pro vedlejší účastnici 4) i na výživu vedlejších účastníků 2) a 3) v několika stanovených časových obdobích. Stěžovatelce i vedlejšímu účastníkovi 1) krajský soud uložil povinnost zaplatit dlužné výživné. Dále rozhodl o rozsahu styku stěžovatelky s nezletilými vedlejšími účastníky 2) a 3) každý lichý kalendářní týden v roce od pátku od 17.00 hodin do neděle do 17.00 hodin. Současně upřesnil, že k předání nezletilých vedlejších účastníků bude docházet v místě bydliště vedlejšího účastníka ve městě M. Krajský soud přebral skutková zjištění okresního soudu s výjimkou zjištění o výdělkových možnostech a schopnostech stěžovatelky a doplnil dokazování listinnými důkazy. Na tomto základě označil jednání stěžovatelky za kalkul a její argumentaci za nevěrohodnou. Povšimnul si, že dlouhodobě bránila otci ve styku s dětmi a jakmile ho dosáhl, blokovala ho podáváním návrhů na nařízení předběžného opatření. Krajský soud shledal, že stěžovatelka roli otce nepodporuje, manipuluje dětmi a zneužívá toho, že je má fakticky ve své péči. K tomu dodal, že ačkoli jsou obecně oba rodiče způsobilí zajistit vývoj a potřeby svých dětí, výrazně lépe se tyto schopnosti projevují u otce. Závěrem vysvětlil, že nezletilé vedlejší účastníky svěřil do péče rodičů s ohledem na jejich přání a na názor opatrovníka. 5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nedostatečně šetřily a chránily právo dětí na rodinný život a právo dětí na rodičovskou výchovu a péči, což se projevilo mj. odmítnutím střídavé péče o nezletilé vedlejší účastníky řízení a jejich rozdělením od sebe. V souvislosti s odmítnutím střídavé péče spatřuje stěžovatelka také porušení práva rodiče na péči o dítě a jeho výchovu. Poukazuje zároveň na související judikaturu Ústavního soudu a doplňuje, že v důsledku onkologického onemocnění je od 28. 2. 2022 v režimu dočasně práce neschopného zaměstnance. Kvůli léčení nemá možnost podstoupit stěhování a vytvářet nové zázemí pro nezletilé či pro sebe. 6. Vedle těchto substantivních námitek upozorňuje stěžovatelka rovněž na porušení práva na spravedlivý proces, resp. rovnost zbraní a práva na účinné opravné prostředky. Ta měla spočívat v neprovedení důkazů zvukovými nahrávkami o vedlejším účastníku a nepřesném zachycení postojů nezletilých, což ústilo v rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V části namítající porušení práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči a práva dítěte na rodinný život odmítl Ústavní soud stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť nositelem těchto práv nemůže být rodič dítěte jako jediný stěžovatel. 8. Ve své judikatuře se Ústavní soud opakovaně zabýval problematikou úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti postupuje zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Nelze však vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. 9. Ústavní soud ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam cit. judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 773/18 ze dne 31. 8. 2018 (N 144/90 SbNU 337)]. 10. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatic