IV.ÚS 122/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 122/19 ze dne 11. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele doc. RNDr. Davida Bartla, Ph.D., zastoupeného JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, sídlem Údolní 33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018 č. j. 21 Cdo 3183/2018-119 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2018 č. j. 16 Co 39/2018-89, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a veřejné vysoké školy Ostravská univerzita, sídlem Dvořákova 138/7, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále do práva na práci zakotveného v čl. 26 Listiny ve spojení s čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt"). 2. Rozsudkem ze dne 1. 12. 2017 č. j. 26 C 185/2017-50 Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice ve vztahu ke stěžovateli (jako žalovanému) domáhala určení, že byly splněny zákonem stanovené podmínky pro sjednání pracovního poměru ze dne 14. 1. 2015 na dobu určitou, a vedlejší účastnici bylo uloženo zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 16 800 Kč. 3. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejší účastnice rozsudek okresního soudu změnil tak, že byly splněny zákonem stanovené podmínky pro prodloužení pracovního poměru mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem Dohodou o změně pracovní smlouvy č. 8 ze dne 14. 1. 2015 na dobu určitou do 31. 3. 2017, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a že stěžovatel je povinen vedlejší účastnici zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 600 Kč. Krajský soud k tomu uvedl, že pracovní poměr mezi účastníky byl Dohodou o změně pracovní smlouvy č. 3 ze dne 1. 3. 2007 prodloužen na dobu určitou do 31. 3. 2012, že se [viz čl. VI zákona č. 110/2009 Sb.] proto neuplatní § 70 odst. 4 věta první a druhá zákona o vysokých školách ve znění účinném od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011 (viz čl. VI zákona č. 110/2009 Sb.; pozn.: uplatní se tedy ve znění účinném do 31. 12. 2009). Ustanovení § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách bylo vypuštěno novelou provedenou zákonem č. 365/2011 Sb., přičemž vzhledem k jeho čl. X se v daném případě použijí "dosavadní právní předpisy", tj. zákon o vysokých školách účinný do 31. 12. 2009, který možnost tzv. řetězení a dobu trvání pracovního poměru na dobu určitou neomezoval. Došlo-li však k uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru mezi vysokou školou a akademickým pracovníkem na dobu určitou počínaje dnem 1. 1. 2012, řídil se tento pracovněprávní vztah již "novými předpisy", tj. § 39 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen "zákoník práce"), podle něhož lze pracovní poměr prodloužit ještě dvakrát. Zde byl pracovní poměr Dohodou o změně pracovní smlouvy č. 5 ze dne 30. 1. 2012 prodloužen o další 3 roky (do 31. 3. 2015) a dohodou č. 8 ze dne 14. 1. 2015 o další dva roky (do 31. 3. 2017), a tudíž zákonné podmínky pro prodloužení pracovního poměru byly splněny. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že pracovní poměr mezi účastníky, založený pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2003, byl - s ohledem na neplatnost ujednání o době trvání pracovního poměru [§ 30 odst. 2 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 29. 2. 2004] - uzavřen na dobu neurčitou. Od 1. 4. 2005 však byl změněn na pracovní poměr na dobu určitou do 31. 3. 2006 a od 1. 4. 2006 došlo k jeho prodloužení do 31. 3. 2007. Dohodou o změně pracovní smlouvy č. 3 ze dne 1. 3. 2007 mohl být znovu prodloužen (do 31. 3. 2012). Z čl. X zákona č. 365/2011 Sb. pak Nejvyšší soud vyvodil, že pracovní poměry na dobu určitou, které byly opakovaně sjednány nebo prodlouženy v době do 31. 12. 2011, se i po tomto datu řídily "dosavadními předpisy", takže novou právní úpravou účinnou od 1. 1. 2012 zůstala nedotčena platnost sjednání pracovních poměrů na dobu určitou přesahující tři roky, jakož i ujednání o opakování této doby (prodloužení pracovního poměru na tuto dobu) více než dvakrát, k nimž došlo před 1. 1. 2012, i když sjednaná doba pracovního poměru měla uplynout až po 31. 12. 2011; došlo-li však k uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru po 31. 12. 2011, řídil se tento vztah "novými předpisy", tj. § 39 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012. V takovém případě mohlo jít o platný právní úkon jen nepřesahovala-li další dohodnutá doba tři roky a ode dne vzniku pracovního poměru mohl být opakován nejvýše dvakrát, kdy počet opakování nutno uvažovat od vzniku (opakovaného sjednání nebo prodloužení) pracovního poměru po 31. 12. 2011, a to s ohledem na datum účinnosti novely zákoníku práce provedené zákonem č. 365/2011 Sb. a na jeho čl. X. Současně Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovu námitku, že na projednávanou věc dopadá nikoliv čl. X, ale čl. II bod 1 uvedeného zákona, a dále konstatoval, že ujednání o prodloužení pracovního poměru nebylo až do 31. 3. 2012 právní úpravou doby trvání pracovního poměru účinnou od 1. 1. 2012 dotčeno, a pracovní poměr se proto řídil i po 31. 12. 2011 (a to až do 31. 3. 2012, kdy měla uplynout sjednaná doba jeho trvání) podle zmíněného čl. X právními předpisy dopadajícími na něj před datem 1. 1. 2012 (tj. § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách ve znění účinném do 31. 12. 2009). Jestliže účastníci uzavřeli po 31. 12. 2011 Dohodu o změně pracovní smlouvy č. 5 a č. 8, postupovali v souladu s § 39 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jej krajský soud v souvislosti s tvrzením o nerovném zacházení nevyslechl (§ 131 odst. 1 o. s. ř.), vyslechl však děkana Hradeckého, a to navíc nikoliv jako účastníka [§ 24 odst. 1 písm. e), § 28 zákona o vysokých školách], ale jako svědka. Tím porušil zásadu audiatur et altera pars. Krajský soud nadto nesplnil poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. ohledně tvrzení a důkazů o nerovném zacházení při sjednání doby určité v Dohodě o změně pracovní smlouvy č. 8 ze dne 14. 1. 2015. V této souvislosti odmítá argument rozdílnou publikační činností, neboť má za to, že není právně relevantní a že jej navíc vyvrátil, neboť byl přetížen výukovou povinností, a přesto podle metodiky RIV byla jeho publikační činnost nad průměrem ostatních členů katedry, navíc žádal o poskytnutí tvůrčího volna, avšak zaměstnavatel mu bez závažných důvodů nevyhověl. 6. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy nevzaly v úvahu zneužití práva zaměstnavatelem, který "prodloužil na dobu určitou" pracovní poměr, který byl na dobu neurčitou, resp. že opomenuly vzít v úvahu rozpor jednání vedlejší účastnice s dobrými mravy. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1231/2009, týkající se zákazu zneužití práva, na který poukázal krajský soud, považuje za překonaný nálezem ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 129/16 (N 41/84 SbNU 469) a právní doktrínou, přičemž tvrdí, že i když měl právo od v omylu uzavřené Dohody o změně pracovní smlouvy č. 1 ze dne 21. 3. 2005 (§ 245 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb.) odstoupit, a neučinil tak, je (přesto) tato dohoda neplatná s ohledem na § 7 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., což pak platí i pro všechny následující dohody, kterými byl pracovní poměr prodlužován. Soudy prý vzaly za prokázané, že zaměstnavatel věděl, že pracovní smlouva ze dne 1. 4. 2003, kterou s ním jako absolventem uzavřel, obsahuje neplatné ujednání o době určité, přesto mu výše uvedenou dohodu k podpisu předložil. 7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že pracovní poměr mezi účastníky byl pracovním poměrem na dobu určitou podle § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách ve znění účinném do 31. 12. 2009. Současně má za to, že přechodné ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb. se na něj nevztahuje. Dále tvrdí, že jen zdánlivě bylo možné dne 30. 1. 2012 (s účinností od 1. 4. 2012) uzavřením Dohody o změně pracovní smlouvy č. 5 pracovní poměr na dobu určitou prodloužit do 31. 3. 2015 (§ 70 odst. 4 zákona o vysokých školách ve znění účinném do 31. 12. 2009 ve spojení s § 39 odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2009