IV.ÚS 1221/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1221/22 ze dne 18. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavních stížnostech stěžovatelů obchodní společnosti 1. X, 2. M. P. a 3. A. V., všech zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2021 č. j. 5 Tdo 293/2021-I.-2595 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. srpna 2020 č. j. 11 To 157/2020-2349, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzovaných věcí a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, evidovanou pod sp. zn. IV. ÚS 1221/22, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se 1. stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejího práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Ústavní stížností, evidovanou pod sp. zn. II. ÚS 1229/22, se 2. stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny, jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 3. Ústavní stížností, evidovanou pod sp. zn. IV. ÚS 1234/22, se 3. stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny, jakož i jejího práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 4. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022 č. j. IV. ÚS 1221/22, II. ÚS 1229/22, IV. ÚS 1234/22-12 byly uvedené ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. IV. ÚS 1221/22. 5. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") byli stěžovatel a 3. stěžovatelka (dále též "odsouzení") uznáni vinnými ze spáchání zločinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) a odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle soudu dopustili, stručně uvedeno, tak, že stěžovatel, vědom si svých závazků vůči věřitelům a probíhajícího řízení, v němž se poškozený domáhal podílu na zisku malé vodní elektrárny za období několika let, nechal vydražit jím vlastněné nemovitosti, které získala 1. stěžovatelka (jejímž jediným statutárním orgánem byla 3. stěžovatelka). Kupní cena byla uhrazena pouze fiktivně. Tím oba pachatelé zmařili uspokojení pohledávky poškozeného ve výši nejméně 16 637 499,79 Kč, neboť zbývající stěžovatelův majetek nedosahoval dostatečné hodnoty. Další pohledávku vůči stěžovateli rovněž odkoupila 1. stěžovatelka. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a trestu propadnutí věci, a sice v rozsudku vyjmenovaných nemovitostí, a 3. stěžovatelka k peněžitému trestu ve výši 2 000 000 Kč. Soud oběma odsouzeným uložil povinnost zaplatit poškozenému částku ve výši 10 443 278 Kč. Soud neuvěřil obhajobě stěžovatelů, že jejich postup nebyl koordinovaný. K závěru o jejich vině dospěl na základě svědeckých výpovědí, a především listinných důkazů. Mezi odsouzenými stěžovateli byl blízký vztah (užívali společně nemovitosti i motorová vozidla, a především stěžovatel měl dispoziční právo k bankovnímu účtu 1. stěžovatelky, která zdánlivě vydražila nemovitosti, kterých se zbavoval). Stěžovatel se ostatně zbavoval i dalšího majetku (vozidel a dalších nemovitostí). Následně stěžovatel přijal velmi nevýhodný závazek (zhruba v hodnotě jeho podílu na vodní elektrárně), který rovněž nesplnil a v důsledku toho zatížil zástavním právem i svůj podíl na uvedené vodní elektrárně. Jde-li o uložení majetkového trestu, nepřistoupil soud k zabrání nemovitostí jako majetku 1. stěžovatelky (a tedy z hlediska trestního řízení třetí osoby), neboť změna v osobě vlastníka byla podle soudu pouze fiktivní, pročež při posouzení vlastnického práva nebylo možno vycházet z katastru nemovitostí. Předmětná dražba podle soudu nesplňovala náležitosti zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů. Ke stejnému závěru dospěly rovněž insolvenční soudy, které označily přechod vlastnického práva za fingovaný. K uhrazení ceny navíc nikdy nedošlo. Právní úprava veřejné dražby tak byla odsouzenými zneužita, aby bylo ztíženo uspokojení pohledávek poškozeného. Proto bylo možné stěžovateli uložit trest propadnutí věci (nemovitostí jako nástroje trestné činnosti), který odpovídá povaze i závažnosti trestné činnosti. Podle okresního soudu není přitom ani na škodu poškozenému, který se namísto uspokojení z těchto nemovitostí bude moci domáhat náhrady vzniklé škody přímo po státu. 6. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a 3. stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V dané věci nevznikly žádné pochybnosti o jejich vině. Stejně tak uložené tresty odpovídají spáchané trestné činnosti. 7. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatel a 3. stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu se soudy nižších stupňů důkladně zabývaly námitkami odsouzených. Sám neshledal žádné pochybení při řešení předběžné otázky o občanskoprávním uspořádání vztahů mezi stěžovatelem a poškozeným (ostatně trestní soud se nikterak neodchýlil od závěrů insolvenčních soudů). Namítali-li odsouzení, že se trestní soudy odchýlily od občanskoprávní judikatury Nejvyššího soudu, pak se s touto námitkou jednak Nejvyšší soud nemohl obsahově ztotožnit, především však nemá tato námitka vliv na jejich trestní odpovědnost. Přisvědčit nemohl Nejvyšší soud ani námitkám o nepřijatelně retroaktivních závěrech nižších soudů, které odsouzeným vytýkaly, že se neřídily závěry soudních rozhodnutí, které však byly publikovány až po spáchání trestného jednání. Tato uvedená judikatura (např. usnesení ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1386/2009) však pouze shrnovala předchozí ustálenou praxi a sama odkazovala na starší rozhodnutí, jimiž se stěžovatelé mohli řídit. Naproti tomu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nebylo vhodné u hodnocení zavinění stěžovatele poukazovat na předběžné opatření, které bylo vydáno až dne 28. 3. 2012. To však nemá vliv na trestní odpovědnost stěžovatele. Subjektivní stránka je prokázána velkým souhrnem nepřímých důkazů. Jde-li o namítanou nepřiměřenost trestu, uvedl Nejvyšší soud zejména, že takové námitky nespadají pod žádný dovolací důvod. Uložené tresty se mu však nejevily být nepřiměřenými. Za neopodstatněnou označil Nejvyšší soud rovněž námitku, že by stěžovatel mohl jednat v právním omylu, vycházeje z jednoho z vydaných soudních rozhodnutí v občanskoprávním řízení mezi stěžovatelem a poškozeným. Odůvodnění tohoto rozhodnutí nemohlo podle Nejvyššího soudu uvést stěžovatele v jakýkoliv omyl. Konečně domáhali-li se odsouzení uplatnění retroaktivity právního předpisu ve svůj prospěch (po rozhodnutí odvolacího soudu došlo k jejímu zmírnění), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takové pravidlo lze uplatnit jen do okamžiku pravomocného rozhodnutí, a nikoliv v řízení o dovolání. II. Argumentace stěžovatelů 8. Ve své ústavní stížnosti 1. stěžovatelka především namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu jí nebylo nikdy doručeno. Přestože v trestním řízení došlo k zajištění stěžovatelčina majetku, orgány činné v trestním řízení s ní nejednaly jako s osobou zúčastněnou na řízení. Následně dokonce došlo k tomu, že stěžovateli soudy uložily trest propadnutí majetku ve vlastnictví stěžovatelky. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka nemohla nijak bránit. Takový postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 25. 11. 2020 sp. zn. 5 Tdo 1147/2020). V napadeném usnesení se však k tomu Nejvyšší soud nevyjádřil (protiprávnost tohoto postupu namítali ostatní stěžovatelé). Odepřením účastenství v řízení byla stěžovatelce odepřena jakákoliv možnost ochrany jejích práv. Teprve vrácením věci obecným soudům bude moci stěžovatelka vznést námitky na ochranu svých práv. 9. Stěžovatel především namítá, že Nejvyšší soud se v rozporu s judikaturou Ústavního soudu odmítl zabývat řádně uplatněnými dovolacími námitkami. Obecné soudy v dané věci nesprávně rozklíčovaly vztahy mezi dotčenými osobami a jejich hmotněprávní klasifikací. Stěžovatel zejména namítá, že on a poškozený se ni