IV.ÚS 1222/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1222/20 ze dne 30. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem, sídlem Švédská 412/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2020 č. j. 6 Tdo 1495/2019-920, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 55 To 158/2017-702, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. června 2019 č. j. 55 To 27/2019-886 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. listopadu 2018 č. j. 9 T 74/2014-840, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 262 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 3. 2017 č. j. 9 T 74/2014-632 uznán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 11. 2017 č. j. 55 To 158/2017-702 byl daný rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla vrácena § 259 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), okresnímu soudu k dalšímu řízení. Současně krajský soud podle § 262 trestního řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. 3. Následně byl stěžovatel rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 11. 2018 č. j. 9 T 74/2014-840 uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku bylo stěžovateli uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování a poskytování půjček, úvěrů a finančního poradenství na dobu šesti let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byly poškozené osoby odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Odvolání stěžovatele a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci (podané v neprospěch stěžovatele) proti rozsudku okresního soudu ze dne 5. 11. 2018 č. j. 9 T 74/2014-840 krajský soud usnesením ze dne 24. 6. 2019 č. j. 55 To 27/2019-886 zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná. 5. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu ze dne 24. 6. 2019 č. j. 55 To 27/2019-886 Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2020 č. j. 6 Tdo 1495/2019-920 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že proti usnesení krajského ze dne 28. 11. 2017 č. j. 55 To 158/2017-702 podal ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 347/18 (veřejně dostupným na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná) odmítnuta pro nepřípustnost. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2317/11, podle kterého ústavní stížnost proti výroku, jímž bylo nařízeno, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, je přípustná. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že jde již o třetí rozhodnutí, jímž krajský soud zrušil rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud okresnímu soudu vytýkal, že ve svém rozhodnutí nepostupoval v souladu se závaznými závěry krajského soudu uvedenými v jeho předchozím rozhodnutí ve věci. S tím však stěžovatel nesouhlasí a má za to, že okresní soud dostatečně v souladu s pokyny krajského soudu doplnil dokazování. Je přesvědčen, že krajský soud účelově v napadeném rozhodnutí zmiňuje nesplnění jeho pokynu, tj. neprovedení konfrontací, a to tak, aby prosadil své závěry o skutkovém stavu věci a své vlastní hodnocení důkazů, které neprovedl, aby měl záminku pro zrušení v pořadí již třetího rozsudku okresního soudu a pro postup podle § 262 trestního řádu. Podle stěžovatele okresní soud provedl veškeré důkazy podle pokynu krajského soudu z jeho v pořadí druhého rozhodnutí ve věci, náležitě je zhodnotil v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu a toto hodnocení promítl do odůvodnění rozsudku. Krajský soud měl proto považovat rozsah dokazování za úplný. Stěžovatel považuje zjištění krajského soudu za rozporná s provedenými důkazy a rovněž má za to, že nařízení krajského soudu podle § 262 trestního řádu, aby byla věc projednána senátem v jiném složení, není dostatečně odůvodněno, a je proto nepřezkoumatelné. 7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení § 262 trestního řádu a v této souvislosti uvádí, že nový senát okresního soudu neposkytoval záruky nestranného a nezávislého soudu, čím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podle jeho mínění právní názor nového senátu byl více či méně formován právními názory a úvahami krajského soudu, proto nemohl ve věci postupovat jako nestranný a nezávislý orgán. Stěžovatel považuje znění § 262 trestního řádu za neslučitelné s právem na spravedlivý proces a navrhuje jeho zrušení a novelizaci, která by nově ustanovenému senátu nedávala možnost seznámení se s dřívějšími rozhodnutími nadřízené instance. I když podle § 264 odst. 1 trestního řádu pokyny odvolacího soudu přímo nezavazují nový senát, tak podle stěžovatele jsou jednoznačně způsobilé ovlivnit myšlenkové úvahy nového senátu při hodnocení důkazů, což porušuje právo na projednání věci ve dvou nezávislých a nestranných instancích. 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje také na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V této souvislosti cituje obsáhlé pasáže z napadených rozhodnutí obecných soudů, podrobně rozebírá jednotlivé v řízení provedené důkazy, ze svého pohledu je hodnotí a tvrdí, že okresní soud učinil ve věci nesprávné skutkové a právní závěry, které nemají žádnou oporu v provedeném dokazování, a že pochybení okresního soudu nezhojily ani krajský soud ani Nejvyšší soud. Závěry obecných soudů označuje za nepřijatelné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li do